pozadí blogu

pondělí 12. srpna 2013

O řeckém slunci, které dává chuť

Zní to trochu jako začátek pohádky a ona to taky pohádka je. Spíš byla. Deset dní na Kefalonii uteklo jako voda a opět jsem zjistila, že bych musela být v Řecku asi tak rok, abych stihla podrobněji zmapovat všechny ty úžasnosti, které rostou, voní, pečou se, bublají atd. na každém rohu. 

Kefalonie jako ostrov je zvláštně "neřecký" a návštěvník, který se tam vydá poprvé a čeká gyros, vřelé lidi a modrobílé staré domečky, bude asi dost zaskočený. Předně, téměř celá Kefalonie v podstatě kromě části severu, je postavená nově. V srpnu roku 1953 postihlo ostrov masivní zemětřesení a 114 otřesů 7,5 stupně Richtera udělalo svoje. Nezbyl tu doslova kámen na kameni, takže narazit na původní architekturu je docela kumšt. Kefalonie měla už od dob první světové války tvrdý život a právě krutosti války a ono osudové zemětřesení jako by místní odchýlilo od "vřelého" řectví. Trvá déle, než se začnou usmívat, turisty berou spíš jako nutné zlo a jsou velmi hrdí a pyšní na svůj ostrov, dějiny a původ. Ostrov však zároveň dýchá jedinečnou atmosférou, která prostupuje jakýmkoli městečkem, které navštívíte.
Hlavní město Argostoli, do kterého se můžete dostat buď po silnici vedoucí kolem ostrova, nebo trajektem je doslova nacpané ovozelovými trhy, tavernami a kavárničkami (řec. kafenion). Samozřejmě jsem neodolala a moje první kroky vedly na trh, kde jsem nakoupila skvělé pruhované lilky, nádherně křehké, plechovku rajského protlaku, ale vážení, to je něco!!, malý olivový olej a nektarinky. K nektarinkám - pokud si v Řecku dát jen jedno ovoce, jděte do nich, téměř všude jsou šťavnaté, sladké, plné sluníčka a delikatesní. Uvařila jsem omáčku s lilky, těstovinami a fetou (napůl ovčí, napůl kozí typický slaný poloměkký sýr) a byl to ráj na zemi. Samozřejmě jsme chodili do taveren na nejrůznější dobroty, ale beze studu přiznávám, že jsem využívala toho, že máme na pokoji kuchyňku, přece jen, nejsme milionáři:-)


Celkově se kefalonská kuchyně dá popsat jako kombinace několika málo surovin, které spolu dávají maximální efekt. Hodně zeleniny, olivového oleje, rýže a jehněčího masa, to jsou základní charakteristické prvky. Kefalonskou chloubou, která v sobě všechny výše popsané suroviny spojuje, je tzv. kefalonský koláč. V hliněné misce se dusí směs jehněčího, hovězího, rýže, zeleniny a tajné směsi koření, a to celé se ještě zapéká pod pokličkou z filo těsta (o něm samostatně někdy jindy, zatím stačí říct, že je to takové papírově tenké listové těsto). Dobrota nebeská!!


Dalším typickým jídlem je hovězí stifado. Stifado označuje něco dušeného, v tomhle případě do absolutního měkka dušené hovězí v rajské omáčce s malými cibulkami. Jako příloha brambory smažené na olivovém oleji a další ze skvělých gastrozážitků. A když žvýkáte božské maso a koukáte na moře, no řekněte, není tohle ta pravá dovolená?


Ještě předtím, než se definitivně dorazíte kefalonským koláčem, stifadem nebo jinou lahůdkou, doporučuju prostudovat předkrmy a zarazit se u kefalotyri saganaki. To je takový tužší, vrzavý sýr, který se obalí, osmaží na oliváči a přímo na talíři se štědře zakápne citronem. Jeho typická, ale ne vtíravá slanost a křupavost je naprostá pecka a pokaždé, když si ho v Řecku dávám, mám chuť vstát od stolu a na počest kefalotyri saganaki zatančit a lá Řek Zorba.



O dalším kefalonských dobrotách, o tom, proč Řekové nosí bazalku do kostela, o typické odrůdě vína Robola a jak to je s patronem ostrova, svatým Gerasimem, zase příště:-)