O vášni k jídlu

Myslím, že všichni, kteří jsme se pustili do blogování o jídle to děláme proto, že nám to přináší radost a odreagování v běžném životě. Každý z nás má práci kterou má více nebo méně rád, chodíme do školy, vychováváme děti, řešíme složenky... a proto se chvíle, kdy nerušeně studujeme recept, abychom vzápětí zarachotili hrnci, pánvemi a vařečkami, rovná soukromé modlitbě, poděkování, že v tom všem shonu je něco, co přenese člověka alespoň na okamžik do jiných sfér.
Ať si kdo chce co chce říká, také je v každém z nás touha ovlivnit lidi kolem sebe, zakřivit malý kousek vesmíru podle svých představ a je jedno, jestli to uděláme prostřednictvím kuchařky nebo "jen" krátkým blogovým zápisem. Máme v sobě malý hlásek, který nás neustále nutí experimentovat, zkoušet nevyzkoušené, nadávat, radovat se, a to vše v naději, že jednoho dne přijde ten důležitý průlom a naprosto neznámý člověk napíše "Dělal/a jsem to a to podle tvého/Vašeho doporučení a byla to pohádka." Toužíme vrátit čas do průkopnických dob Julie Childové nebo Sandtnerky, a i když v duchu víme, že se podobný úspěch pravděpodobně už nikdy nezopakuje, živíme v sobě malou pošetilou naději "co kdyby". A právě tahle naděje, onen roztomilý kousek vlastní rozmařilosti a naivity dělá food blogera neohroženým kapitánem uprostřed neznámých vod nových kulinářských zážitků a objevů.
Za dobu, co Nebe v puse píšu, se stalo neodmyslitelnou součástí mě samé. Pamatuju si na začátky provázené nedůvěřivými a skeptickými pohledy mého okolí, včetně nejbližší rodiny. Když ale viděli, že to nehodlám vzdát, začali mě mohutně podporovat a drží je to dodnes, za což jsem jim vděčná. Přítel, rodina, kamarádi, ti všichni jsou mými prvními kritiky, rádci a povzbuzovateli. Vracím se v duchu k nervóznímu okusování rtů při pohledu na Blogger statistiku, kdy jsem chtěla vědět, jestli "to" vůbec někdo čte. Učila jsem se (a pořád se učím) jak pracovat s médii, fotkami, jak propojit Facebook s Twitterem a já nevím co ještě. Hledala jsem svůj styl, našla nové přátele a seznámila se s lidmi, pro které je kulinaření stejně důležité, jako pro mě, a kterých si nesmírně vážím.
Tenhle příspěvek vznikal při x - tém sledování filmu Julie a Julia. Pilovala jsem ho a mezitím listovala kuchařkou Deník Dity P. Diskutovala o něm s Nigellou a Vefou, zatímco mi na stránky jejich kuchařek prskal olivový olej. Toužila ho konečně napsat, zatímco jsem se musela věnovat školním povinnostem. Není bůhvíjak objevný. Je prostě od srdce.