pozadí blogu

úterý 26. listopadu 2013

Zbytkové "rizoto", aneb předvánoční lednička

Dnešní recept vytvořila Helča a musím říct, že takhle před Vánoci, kdy lidé vyklízí lednice, dělají inventury před obřími prosincovými nákupy a často vyhodí to, co jim přijde nezužitkovatelné, je to super nápad. Klasiku všech klasik, české rizoto, známe asi všichni. Ale nemusí to být jen z nouze snědená hromada zeleniny s rýží. Tady je návod na velice chutnou variantu. Netváříme se jako italské risotto. Ale rodina se z toho v pohodě nají:-) Víc už Helča:

Tenhle recept není ani tak popisem toho, jak přesně uvařit pokrm, ale spíš souhrnem tipů, které by měly pomoci k tomu, aby rizoto z různých surovin nepůsobilo jako rýže smíchaná se zeleninou, ale jako kompaktní chutný celek.


Popíšu postup přípravy se surovinami, které jsem použila já, nicméně recept bude stejně dobře fungovat s jinými druhy zeleniny, masem, houbami, sýrem i rýží. Toto rizoto bych také mohla nazvat pokrmem spokojené rodiny – děti si v obchodu vybraly rýži, která se jim líbila a zvolily si baby karotku, hrášek i kukuřici. Já jako hospodyně jsem ráda, že se zbavím zbytku parmezánu, másla, brokolice a šalotky. Manžela dovede ke spokojenosti fakt, že máme plný hrnec jídla.
Mé suroviny:
250g moravského uzeného
10 malých žampiónů
větší šalotka
150g brokolice
stroužek česneku
lžíce másla
dvě hrsti mraženého hrášku
hrst mražené kukuřice
dvě hrsti mražené baby karotky
450g jasmínové rýže s červenou rýží
hrst strouhaného parmezánu
olej

K dosažení ucelené a výrazné chuti je zásadní dobrý základ, který ovlivní výsledný dojem z celého rizota. Chcete-li se vyhnout mdlé chuti, je vhodné použít do základu nějakou výraznější surovinu. V mém případě to bylo moravské uzené, může to ale být slanina, klobása, maso, můžete použít i odkrojky masa, které pouze „vyrestujete“ – dostanete z nich do hrnce maximum chuti (můžete i podusit v malém množství vody) a pak vyjmete. Nejprve jsem na olej vhodila najemno nakrájenou šalotku, a hlavičky žampiónů, potom jsem přidala kostičky uzeného. Celý základ jsem restovala asi 5 minut. Nyní je na čase přidat čerstvou zeleninu a ještě ji dvě minuty spolu se základem prohánět po pánvi. Já přidala malé růžičky brokolice. Jindy to může být mrkev, květák, cuketa, lilek, petržel, nebo další druhy zeleniny.


Jako další přijde do hrnce drcený česnek a máslo. Pokud se chcete zbavit bylinek, můžete je přidat v této fázi. Vše musíme dobře promíchat, aby se dobře promísily chutě a vznikl správný silný základ. Já jsem při vaření nepoužila sůl, ani jiné koření. V rizotu se mísí chuť tolik ingrediencí, že další dochucovadla nebyla potřebná. Slanost dodalo uzené a parmezán. Pokud ale chcete pokrm přisolit či opepřit, učiňte tak nyní, ať se chuť dostane do základu.
Než jsem vsypala rýži, přišla ještě do hrnce mražená zelenina, kterou jsem jen nechala v hrnci povolit. Směs jsem pořádně promíchala s rýží a směs zalila vodou tak, aby hladina sahala těsně nad pevné suroviny.


Rizoto je potřeba nechat vařit podle typu rýže. To moje se vařilo necelých 20 minut. Je ale potřeba rizoto hlídat, pravděpodobně budete muset dolít vodu. Jelikož jsem se snažila dosáhnout spíše sypké a ne krémové konzistence rizoto jsem nemíchala, pouze jsem občas zkontrolovala, zda se nic nepřichytává ke dnu. Poslední dvě minuty vaření už bylo nutné vařečkou zasahovat častěji, jelikož jsem již nechtěla přidávat další tekutinu, ale bylo potřeba zabránit připálení.
Když byla rýže měkká, vmíchala jsem ještě nastrouhaný parmezán – aby to mělo šmrnc. Parmezán ale také není nutností. Můžete ho nahradit jakýmkoli sýrem a to i krémovým, či třeba čerstvým kozím. Také ho ale můžete úplně vynechat.
A je hotovo. V podstatě všechny použité suroviny jsou nahraditelné jinými, mnoho z nich se dá vynechat. A ještě jeden tip – žampióny samozřejmě můžete nakrájet, dostanete tak z nich více chuti do základu. Když je ale nechám celé, velmi lehce je dostanu z talířů dětí, které houby zrovna nechtějí, a sama se o jejich chuť ale nemusím připravit.
Dobrou chuť.

úterý 8. října 2013

Řecké sýry

Rozhodla jsem se vám postupně představit nejrůznější řecké potraviny, na které můžete ve specializovaných prodejnách i v supermarketech narazit. Poměrně často se setkávám s tím, že lidé co neznají, to nevyzkouší a nabídka řeckých produktů je poměrně rozsáhlá, proto je lepší si udělat několik přehledů, abyste při nákupu netápali.

Začnu sýry, protože ty mám popravdě na řecké kuchyni skoro nejraději. V našem prostředí je pravděpodobně nejznámější feta, ti odvážnější už v řecké restauraci ozkoušeli i kefalotiri. Byla by ale škoda neseznámit se i s dalšími, více či méně aromatickými druhy, mezi kterými si každý najde svého favorita. Následující přehled, upravený a doplněný mými osobními postřehy je převzatý z knihy Culinaria Greece. Nezahrnula jsem do něj sýry typické pouze pro jednotlivé ostrovy, které většinou nemáte šanci koupit ani u nás, ani na zahraničních serverech.

Stručný přehled řeckých sýrů:

1) Anthótiros - jedná se o nesolený, velmi měkký a velmi tučný sýr, typický pro oblast Kréty. Dělí se na čerstvý a zrající. Vyrábí se v Thrákii, na Iónských ostrovech, na Krétě a v Makedonii.

2) Halloumi - velice slaný, tvrdý, tučný sýr, původem z Kypru. U nás ho seženete celkem běžně a hodí se zejména na tzv. mezzes, předkrmy. Doporučuju ho rozpéct, až se na něm začnou tvořit hnědé puchýřky, k tomu zeleninový salát a dobré vínko. Nic pro měkkýše - halloumi má poměrně ostrou chuť, způsobenou opravdu extrémní slaností.

3) Feta - tento jen a pouze řecký sýr (označení P.D.O.) je vyráběný buď čistě z ovčího mléka, nebo ze směsi ovčího a kozího mléka, kde však kozí složka představuje maximálně 30 procent. Koupit ho obvykle můžete více či méně naložený ve velmi slaném láku. Přiznejme si, kdo jednou ochutnal pravou řeckou fetu, už nikdy jí nenahradí balkánem. Osobně naprosto miluju plátek fety pokapaný (eufemismus pro zalitý:-)) olivovým olejem a posypaný oreganem, s kouskem bílého pečiva a dobře vychlazeným bílým vínkem. Výborná je také rozdrobená na těstovinách, dobře se zapéká, a také se z ní dají dělat famózní smažené kuličky, tzv. feta fritters (recept v budoucnu). U nás seženete např. značky Mevgal nebo Kolios.

4) Galotiri - měkký, velmi silný bílý sýr z Thessálie. Vzniká smícháním fety, jogurtu a mléka a de facto si ho můžete udělat i doma. Smíchejte 200 g fety, 100 g jogurtu (např. Choceň), 50 ml mléka, trochu soli (trochu!! feta je sama o sobě slaná), pepř. Ač je okamžitě použitelná, nechte raději tuto směs dva dny až týden v lednici, ztuhne, získá říz a lze jí použít např. do slaných koláčů.

5) Graviéra - sýr, který lze objevit po celém Řecku a bývá přirovnáván ke švýcarským sýrům. Jedná se o tvrdý, aromatický sýr z kravského mléka. Pokud na něj u nás narazíte, pak vězte, že obalený v mouce a osmažený na olivovém oleji (tento typ přípravy je v řečtině označován jako saganaki) je famózní. V zahraničí k mání třeba tady.

6) Kasseri - sýr z nepasterizovaného ovčího mléka, polotvrdý, žlutobílé barvy. Stejně jako v případě sýru graviéra ho lze nalézt po celém Řecku, a také v Turecku, kde se mu říká kaser. Podobně jako u fety je kasseri chráněn označením P.D.O. 

7) Kefalograviéra - jemně žlutý sýr z kravského nebo ovčího mléka, rozšířený po celém Řecku. Je chráněný označením P.D.O., sýr pod tímto názvem se smí vyrábět pouze v Západí Makedonii, Epiru a Aetolii. Opět se skvěle hodí na saganaki, k čemuž ho předurčuje zejména jeho tvrdá konzistence. U nás ke koupi třeba tady, ale pokud nechcete utratit celou výplatu za bochník sýra a jíst ho další rok, musíte pro menší kousky na zahraniční stránky.

8) Kefalotiri (Kefalotyri) - můj naprosto nejoblíbenější řecký sýr. V tavernách se používá zejména na saganaki úpravu a řeknu vám, je to blaho. Jedná se o tvrdý, slaný sýr, z ovčího nebo kozího mléka, při konzumaci legračně vrže a perfektně si rozumí s citronem a olivovým olejem. Zároveň je velmi sytý, takže plátek bohatě stačí na menší oběd.




 9) Kopanisti -  měkký, roztíratelný sýr původem z Kyklad, vyráběný z ovčího mléka. Používá se jako základ sýrové pomazánky stejného jména, doplněné syrovou i sypkou paprikou. Za sebe říkám, hoďte mě do vany plné téhle pomazánky a jděte pryč:-)) Je poměrně aromatická a pikantní (přidává se i chilli), ale naprosto geniální, zejména s vychlazeným pivem (Mythos, Alfa, u nás k dostání např. v Olympii).

10) Krasotiri, nebo také Giloméno - sýr původem z oblasti Dodekanés. Zajímavostí tohoto tvrdého ovčího sýra je způsob jeho uchovávání, totiž jeho vařením a nakládáním v červeném víně. Lze ho ochutnat například na ostrově Kós, pro který je typickou pochutinou.

11) Manouri - jemný, měkký ovčí sýr, který můžete vyzkoušet po celém Řecku. Vyrábí se vlastně z toho, co zbyde po výrobě fety, takové podmáslí mezi sýry, dalo by se říct. Vyrábí se zejména v Thessálii a centrálním a severním Řecku. Chutí je krémovější, než feta, protože do základu se přidává smetana. K dostání například zde.

12) Telemés - chutí i způsobem skladování velmi podobný fetě. Je však vyráběný z kravského mléka. U nás se sehnat prozatím nedá a i v zahraničí je to poměrně kumšt, nicméně kdo by skutečně nemohl odolat, lze ho zakoupit např. tady.

13) Xinomizithra - sýr s poněkud nevyslovitelným názvem je velmi, VELMI tučný cottage typ, většinou solený. Typický je pro oblast Kyklad, ale ochutnat ho můžete i na ostrově Kós (spolu s krasotiri). U nás naprosto k nesehnání a i ve světě se řadí spíše k lokálně ochutnatelným sýrům. Nicméně pokud na něj narazíte, už víte, co s ním:-)

Tohle je základní přehled, který by vám měl pomoci s zorientovat v obchodech, restauracích nebo na internetu. Nebojte se s řeckými sýry všemožně experimentovat, zapékat je, smažit, strouhat na cokoli vás napadne... většinou si dříve či později najdete svého favorita. 

Kali oréxi!!


pátek 6. září 2013

Dušené jehněčí s rýží na řecký způsob


Tenhle recept spadá na sto procent do kategorie hřejivých voňavých dobrot, které po těle šíří skvělý pocit lásky a domova. Takový obalovač nervů, dá se říct. Zásluhy musím tentokrát bez rozpaků přiznat mamince-experimentátorce, která má vzácný dar vyladit jakýkoli recept k dokonalosti, nicméně tentokrát se skutečně překonala. Přitom se nejedná o těžký recept, a když si s ním na začátku trochu vyhrajete, můžete v podstatě 90 procent času přes dvířka trouby sledovat bublání tekutin a těšit se na výsledek. Rozhodně doporučuji použít litinový hrnec s poklicí nebo litinový pekáč, za předpokladu, že ho můžete přiklopit, protože celé dílo se tvoří v troubě, takže plastová ucha běžných hrnců by vám moc nepoděkovala.

Na pohodlné nakrmení čtyřčlenné rodiny budete potřebovat:

1 kg jehněčí kýty nebo plecka (to je šťavnatější)
2 velké cibule
2 ks 10 cm svitků skořice
1/2 polévkové lžíce mleté skořice
vrchovatou pol. lžíci koření na musaku, případně směsi sušeného česneku a oregana
olivový olej
2 plechovky sekaných rajčat
1/2 kg kulatozrnné rýže
1 litr zeleninového vývaru (v případě nouze vody)
sůl, pepř

Na olivovém oleji osmažíme na půlkolečka nakrájené cibule dosklovata. Přidáme na kostky nakrájené maso, vhodíme oba svitky skořice, zasypeme mletou skořicí a směsí na musaku a restujeme, dokud se maso nezatáhne a mírně nezhnědne. Trochu podlijeme, abychom "oškrábli" dno hrnce, přilijeme obě plechovky rajčat a v troubě dusíme přiklopené poklicí na 200 stupňů cca hodinu a půl. Poté zkusíme, jak je maso měkké, osolíme, opepříme. Přidáme rýži, zalijeme celý obsah hrnce tak, aby bylo vše ponořené, a opět přiklopené dusíme v troubě dalších 25 minut. Na posledních 10 minut hrnec odklopíme a necháme jídlo zhoustnout, propojit chutě a celkově "dojít". Pokud máte kyselejší rajčata, samozřejmě můžete jídlo mírně dosladit, celkové ladění je čistě na vás:-)



Kali orexi!! Dobrou chuť!!

pondělí 12. srpna 2013

O řeckém slunci, které dává chuť

Zní to trochu jako začátek pohádky a ona to taky pohádka je. Spíš byla. Deset dní na Kefalonii uteklo jako voda a opět jsem zjistila, že bych musela být v Řecku asi tak rok, abych stihla podrobněji zmapovat všechny ty úžasnosti, které rostou, voní, pečou se, bublají atd. na každém rohu. 

Kefalonie jako ostrov je zvláštně "neřecký" a návštěvník, který se tam vydá poprvé a čeká gyros, vřelé lidi a modrobílé staré domečky, bude asi dost zaskočený. Předně, téměř celá Kefalonie v podstatě kromě části severu, je postavená nově. V srpnu roku 1953 postihlo ostrov masivní zemětřesení a 114 otřesů 7,5 stupně Richtera udělalo svoje. Nezbyl tu doslova kámen na kameni, takže narazit na původní architekturu je docela kumšt. Kefalonie měla už od dob první světové války tvrdý život a právě krutosti války a ono osudové zemětřesení jako by místní odchýlilo od "vřelého" řectví. Trvá déle, než se začnou usmívat, turisty berou spíš jako nutné zlo a jsou velmi hrdí a pyšní na svůj ostrov, dějiny a původ. Ostrov však zároveň dýchá jedinečnou atmosférou, která prostupuje jakýmkoli městečkem, které navštívíte.
Hlavní město Argostoli, do kterého se můžete dostat buď po silnici vedoucí kolem ostrova, nebo trajektem je doslova nacpané ovozelovými trhy, tavernami a kavárničkami (řec. kafenion). Samozřejmě jsem neodolala a moje první kroky vedly na trh, kde jsem nakoupila skvělé pruhované lilky, nádherně křehké, plechovku rajského protlaku, ale vážení, to je něco!!, malý olivový olej a nektarinky. K nektarinkám - pokud si v Řecku dát jen jedno ovoce, jděte do nich, téměř všude jsou šťavnaté, sladké, plné sluníčka a delikatesní. Uvařila jsem omáčku s lilky, těstovinami a fetou (napůl ovčí, napůl kozí typický slaný poloměkký sýr) a byl to ráj na zemi. Samozřejmě jsme chodili do taveren na nejrůznější dobroty, ale beze studu přiznávám, že jsem využívala toho, že máme na pokoji kuchyňku, přece jen, nejsme milionáři:-)


Celkově se kefalonská kuchyně dá popsat jako kombinace několika málo surovin, které spolu dávají maximální efekt. Hodně zeleniny, olivového oleje, rýže a jehněčího masa, to jsou základní charakteristické prvky. Kefalonskou chloubou, která v sobě všechny výše popsané suroviny spojuje, je tzv. kefalonský koláč. V hliněné misce se dusí směs jehněčího, hovězího, rýže, zeleniny a tajné směsi koření, a to celé se ještě zapéká pod pokličkou z filo těsta (o něm samostatně někdy jindy, zatím stačí říct, že je to takové papírově tenké listové těsto). Dobrota nebeská!!


Dalším typickým jídlem je hovězí stifado. Stifado označuje něco dušeného, v tomhle případě do absolutního měkka dušené hovězí v rajské omáčce s malými cibulkami. Jako příloha brambory smažené na olivovém oleji a další ze skvělých gastrozážitků. A když žvýkáte božské maso a koukáte na moře, no řekněte, není tohle ta pravá dovolená?


Ještě předtím, než se definitivně dorazíte kefalonským koláčem, stifadem nebo jinou lahůdkou, doporučuju prostudovat předkrmy a zarazit se u kefalotyri saganaki. To je takový tužší, vrzavý sýr, který se obalí, osmaží na oliváči a přímo na talíři se štědře zakápne citronem. Jeho typická, ale ne vtíravá slanost a křupavost je naprostá pecka a pokaždé, když si ho v Řecku dávám, mám chuť vstát od stolu a na počest kefalotyri saganaki zatančit a lá Řek Zorba.



O dalším kefalonských dobrotách, o tom, proč Řekové nosí bazalku do kostela, o typické odrůdě vína Robola a jak to je s patronem ostrova, svatým Gerasimem, zase příště:-)

neděle 26. května 2013

Zachraň jídlo, mysli hlavou

Nadpis dnešního příspěvku může vypadat trochu provokativně, ale řekla bych, že naprosto vystihuje současnou situaci. Teprve v poslední době kolem sebe pozoruju rozmáhání něčeho, co moje babička praktikovala naprosto samozřejmě, protože byla vychovaná k šetrnosti. Lidé si začínají uvědomovat, že jídlo prostě nepadá jen tak v bedýnkách z nebe. Že kompostování organických zbytků nemusí být pouze záležitostí sedláků (nejen) od Chlumce. Že jídlo není samozřejmost, ale výsada. Zdá se vám to přehnané? Ale vůbec ne...

Skrz jednoho bývalého spolužáka, praktikujícího freeganství jsem narazila na organizaci Zachraň jídlo. Už dlouho mě nic takhle neoslovilo, proto jsem těmhle lidem napsala a článek vznikl s jejich požehnáním:-) Momentálně budou asi čím dál slavnější, v nejnovějším čísle Apetitu totiž dostali svůj zasloužený prostor. 
O co vlastně jde? Kdo někdy viděl dokumenty o "potravinách vyhovujících normám", asi tuší, kam směřuju. Křivá okurka se prostě do supermarketu nikdy nedostane, jakkoli je chuťově naprosto stejná jako její rovná kolegyně. Natož nedejbože okurka, kterou nahryzal červ, ten nic netušící ekoterorista. Taková okurka (a samozřejmě jakákoli další zelenina, ovoce...), která není podle jakýchsi tabulek dost zelená, rovná, lesklá a úžasná se prostě vyhodí.
Podobně je to s potravinami, kterým prošla doporučená minimální doba trvanlivosti. To neznamená, na rozdíl od prošlého data spotřeby, že by se už nedala použít. Nepředstavujte si, že úderem půlnoci se váš jogurt z lákavé pochoutky přemění na zelení bující prales plísně. Přesto jsou potraviny tohoto typu vyhazovány po tunách, a to po celém světě. Nedávno jsem viděla dokument o freeganství a plýtvání jídlem v Londýně a musím říct, že mě hodně šokoval. V kontejneru za supermarketem hromady a hromady pytlů, po okraj naplněných zbožím, které bylo po doporučeném datu spotřeby jen jediný den. Včetně třeba čokolády, která se, pokud vůbec, zkazí až opravdu za dlouho... a vedle toho lidi, kterým není takový stav věcí ukradený a jsou jakýmisi městskými mývaly, kteří zužitkovávají to, co se zcela nesmyslně vyhodilo...
 Zachraň jídlo je projekt několika přátel, kteří se rozhodli začít aktivně bojovat proti zbytečnému plýtvání jídlem a lidské pohodlnosti. Inspiraci našli v zahraničních projektech podobného typu (např. v kanadském) a výsledkem jejich snažení bude v nejbližší době, konkrétně v září, akce s názvem Hostina pro tisíc. Účelem je ukázat, že i ze surovin, které z nějakého důvodu nesplňují normy, případně ze surovin, které mají zdánlivě to nejlepší za sebou, se dá uvařit chutné jídlo. I tahle akce je inspirovaná zahraničím, konkrétně londýnskou akcí Feeding the 5000. Osobně jsem hodně zvědavá na to, jak veřejnost (pokud vůbec) na tuhle akci zareaguje. Vzhledem k foodie vlně "pěstujte si vlastní zeleninu", "využívejte bylinky a rostliny kolem vás" a "od čumáčku po ocásek" atd. doufám, že Zachraň jídlo nastartuje další podobnou vlnu. Když už začínáme chápat, že zužitkovat se dá kdeco, porcujeme kuřata tak, abychom využili všechno, pečeme vlastní chleba a objevujeme všechny ty zapomenuté, poctivé recepty, tak naučit se neplýtvat už je jen třešinka na dortu. Nemyslíte?

Tým Zachraň jídlo, foto: www.zachranjidlo.cz

                                                                  

úterý 14. května 2013

Zastavení jen tak...

Dneska nic objevného, jen pár fotek z povedeného víkendu a následování příkladu pana Cuketky s jeho vysazováním - u nás tedy ve větším měřítku, protože už na zahradě leccos máme, takže něco vydrželo z minulého roku a něco si už hoví v předkvětináčích (takové ty rozložitelné lisované květináčky, co jimi rostliny prorostou). A navíc můj drahý půlka slavil narozky a moje mamka upekla božský sachr. Vlastně dva, protože narozky slavila i ona s tátou:-) Taková rodinná pohodová sešlost prostě...


Cuketky i cukety, majoránka, křehký salát, bazalka...


Sachr nepopsatelných chuťových rozměrů




čtvrtek 18. dubna 2013

Pečená dýně s jogurtovo - zakysaným dipem

Asi jste si všimli, že poslední dobou na Facebooku i tady prostě jen občas utrousím nějaký ten recept, nenáročný na čas, přípravu a počet použitých surovin. Důvod je jednoduchý. Finišuju se školou, takže mezi skripty, diplomkou a hromadou knih nemám čas ani energii vyvařovat složitá a hutná jídla, po kterých bych se spíš odebrala do postele, než abych tužila mozkové závity. Dnešní recept tedy není výjimkou, přesto mě potěšil geniální svěží chutí, která se báječně hodí k současnému, konečně jarnímu počasí. 

Suroviny:

1 máslová dýně
olivový olej
sůl (já použila himalájskou, ale samozřejmě nic nezkazíte ani tou normální)
pepř drcený (jestli barevný, černý nebo bílý je veskrze na vás)

Dip:

1 kelímek zakysané smetany
1 malý bílý jogurt (doporučuju Choceň)
hrst medvědího česneku (nebo pažitky, množství nechávám na každém)
sůl
pepř
med - ten jsem nedávala, ale vím, že je to překvapivě lahodná kombinace, neděste se míchání česneku s medem a někdy to zkuste.

Dýni jsem oloupala, vydlabala semínka, nakrájela na tenké klínky, naskládala do olejem vymazaného pekáče, osolila, opepřila a nechala péct doměkka (na 200 stupňů cca půl hodinky). Mezitím jsem si připravila dip - stačí smíchat jogurt, smetanu, sůl, pepř a přidat najemno nakrájenou bylinku. Dejte do lednice chladit. Jakmile je dýně měkká a má mírnou kůrčičku, přeneste jí na talíř a blaženě namáčejte každé sousto do chladivého dipu. Věřte mi, nemá to chybu!


středa 10. dubna 2013

Banánovo - hrušková buchta

Občas k tomu prostě dojde. V lednici vám měkne několik banánů, postává osamocená plechovka hrušek v nálevu a vy si říkáte, co s tím. Vždycky se v takovém případě koukám, jestli mám taky mouku, máslo, mléko a cukr, protože upéct ovocnou buchtu trvá čistého času ani ne hodinku, a kolik je z toho pokaždé slávy!!

Upozorňuji předem, že recept je dělaný od oka, takže je roztažitelný podle počtu strávníků, já pekla v klasickém "buchtovém" pekáčku.

Suroviny:

hladká mouka (kdo má odměrky zvané "cups", tak to byly 4 vrchovaté největší)
2 cups cukru krystal (1 největší cup je 100 ml)
1 vanilkový cukr
1 cup rozpuštěného másla
2 vejce velikosti M
mléko, podle hustoty těsta
lžička prášku do pečiva
hruškový kompot (nebo i čerstvé hrušky)
2 zralé banány

(do základního těsta lze přidat citronovou kůru a šťávu, ale nemusí být)

Hladkou mouku, oba druhy cukrů, vejce, mléko a rozpuštěné máslo smícháme dohromady. U másla pozor, aby bylo vlažné a vejce se nesrazila, přikrůpávejte ho postupně. Mléko dolévejte, aby se těsto dobře lilo, ale nebylo tekuté, ovoce ho ještě naředí. Nakrájejte na kostičky banány a libovolné množství hrušek, záleží, jak moc "mokrý" chcete výsledek. Já dala 5 půlek hrušek v kompotu, taky na kostičky. Zamícháte, na konec přidáte prdopeč, znovu zamícháte, nalijete na vymazaný a vysypaný plech a pečete podle typu trouby cca 30 minut na 200 stupňů, přičemž troubu jsem si předehřívala na 100 stupňů. Hlídejte to, a jakmile máte po špejlovém testu špejli suchou, vyndejte, nechte vychladnout a přímo v pekáči krájejte. Nevyklápějte buchtu na prkénko v celku!! Je příliš šťavnatá a roztrhla by se vám.




středa 27. března 2013

Rychlovka

Tak, a když jsem si teď získala vaší pozornost v očekávání nemravností, můžu se tu krátce rozepsat o dnešní skvělé svačině, která je vhodná na osvěžení, zasycení, před cvičením, prostě kdykoli. No řekněte - hustý řecký jogurt (nebo Choceň), lžička dobrého lesního medu a vedle toho nakrájená jablka z bedýnky. Může být něco lepšího? 

Poslední dobou jsem se zařadila do zástupu těch, kteří hledají, co sníst před cvičením. Tohle je podle mého názoru skvělá varianta - nezaplácne člověka tak, aby se nemohl hnout, a zároveň vám uprostřed lekce nezačne kručet v žaludku. Dá se připravit prakticky kdekoli, takže se hodí i jako rychlá svačinka v práci nebo ve škole. A mně osobně evokuje trochu toho (nejen řeckého) slunce a tepla, které pořád ne a ne přijít.

A co si dáváte před cvičením vy?



středa 27. února 2013

Kuře na šmalcu

Nedávno jsem při pročítání jedné Nigelliny kuchařky objevila recept na kuře na šmalcu. Šmalc, v jidiš označení pro tuk vytrhaný z kuřete, dokáže jídlo pozdvihnout na novou úroveň a kuřeti vytvořit skvělou zlatou kůrku. V původním receptu je potřeba jen kuře a a sůl, nebyla bych to ale já, abych si recept nepřizpůsobila momentální potřebě.

Ta potřeba pramenila z toho, že mi v ledničce zabíraly místo mrkve, cibule, nějaký ten česnek (český, podotýkám), a chtěla jsem uvařit jídlo, které by z několika kvalitních surovin vykouzlilo hodně parády. Základem všeho bylo samozřejmě kuře. Děkuji tímto fenomenálnímu OCG za neuvěřitelné 2,5 kg vážící ekokuře, které jsem rozporcovala na několik částí, a stehna a křídla použila rovnou na tenhle recept.
Podobně jako u většiny mých receptů není základem to, abyste trávili u plotny celý den, a protože Nigella preferuje v kuchařkách stejný trend, nebylo co řešit. Do pekáčku jsem nalila trochu kvalitního olivového oleje, na který přišla omytá a osušená stehna a křídla. Maso jsem poprvé osolila (hrubou mořskou solí, ale lze použít i běžnou), nepřežeňte to, později se bude ještě dosolovat vše v pekáči. Dál přišly na řadu "řecké bylinky", jak říkám směsi, kterou jsem si dovezla z Kefallonie. Obsahuje sušený česnek, oregano, tymián a pískavici. Masu propůjčí úžasnou bylinnou vůni a připomene malé stánky s gyrosem a souvlaki:-) Okolo masa jsem poházela šmalc, který se v troubě vyškvařil a pustil skvělou chuť. V kuchařce se uvádí, že se tuk má vyškvařit bokem, a asi bych to příště udělala, pokud bych chtěla křupavé kuřecí škvarečky, které se dají dát třeba na chleba. Ani upravená verze ale ve výsledku nezklamala. K masu přikrájejte na větší kusy nakrájenou mrkev, vše se bude péct dost dlouho, malé kousky mrkve by se rozvařily, a vy byste přišli o famózní chuť pečené zeleniny.



Dál přišla na řadu na kolečka nakrájená cibule, kterou jsem poházela na maso a dvě palice česneku, jen překrojené a zbavené přebytečného šustí. Pečený česnek, který pobytem v troubě zkaramelizuje a zesládne, patří rozhodně k mým nejoblíbenějším pochutinám, a doporučuji ho vyzkoušet. Měla bych ale upozornit, že pokud nejste úplní fandové česnekové chuti, dejte do pekáče jen jednu palici, především, pokud máte český, a ne čínský česnek. V tomhle případě opravdu platí, že méně je někdy více.




Pekáč vložte do předem vyhřáté trouby (cca 200 stupňů Celsia) na nějakých třicet minut. Průběžně sledujte, jak se šmalc vypéká, polévejte kuře tímhle výpekem, a až chytne zlatavou kůrku a maso bude téměř měkké, vyndejte celou nádheru z trouby. Přichází totiž finále - celý obsah pekáče zalijte rajčatovou passatou (500g), ujistěte se, že je maso i zelenina pod červenou peřinkou a hurá s tím zase do trouby, tentokrát cca na 150 stupňů, na další půlhodinku. Setkala jsem se s dotazy, jak se passata liší od loupaných rajčat v konzervě, takže - jedná se o pasírovaná rajčata, bez semínek, ideální do různých jídel. Osobně kupuju tohle balení, což sem nedávám jako reklamu, ale čistě jako návod na to, co hledat v regálu v obchodě. Existují i další značky (tuším, že např. Valfruta).



Ve finále se omáčka zredukuje vypečením cca na polovic, smíchají se v ní chutě rajčat, bylinek, česneku a kuřecího výpeku a jakmile otevřete troubu a ovane vás horký, voňavý vzduch, víte, že je to prostě ono. Já zvolila jako přílohu rýži, protože jsem měla relativně hodně sosu na menší množství masa a byla to lahoda. A rozhodně si dopřejte tu pečenou mrkvičku!!


Dobrou chuť!!
















pátek 1. února 2013

Tvarohové ravioli se zimní náplní

Když mi Helča tenhle recept posílala, nebyla si moc jistá, jestli ho použiju na blogu. Málem k tomu vážně nedošlo - jakmile jsem otevřela přílohu mailu a pročetla, oč se jedná, málem jsem utopila klávesnici:-) Tenhle recept prostě musíte vyzkoušet - horký, sladký, voňavý...neblíží se náhodou Valentýn? 


Procházím obchodem a přemýšlím nad tím, co dnes připravit k obědu. Když zahlédnu v regálu tvaroh, je mi jasné, že mou chuť na ovocné tvarohové knedlíky již nic nepřekoná. Jenomže napsat na blog o jídle a vaření v zimě o jahodových knedlících? Nejen, že by to Terka nezveřejnila, ale ještě by mě navždy zavrhla a měla by k tomu pádný důvod. A tak jsem došla k chutné obměně tohoto v zimě příjemně hřejivého receptu. U sladkých receptů pro mě není znakem úspěchu názor dětí, ale manžela, který je v tomto směru náročnější. Prošlo s dvojitým přidáváním.



Ingredience:
těsto -      250 g měkkého tvarohu
                50 g změklého másla
                1 vejce
                240 g hrubé mouky
                ½ lžičky prášku do pečiva
                nastrouhaná citronová kůra
                špetka soli
náplň – 2 hrušky
                1 jablko
                1 rovná lžíce skořice
                50 g másla
                hrst rozinek
                případně hnědý cukr dle potřeby
k podávání – zakysaná smetana
                nahrubo sekané pekanové nebo vlašské ořechy
                může být práškový cukr nebo klasicky nastrouhaný tvrdý tvaroh


Nejprve začneme s náplní. Nadrobno pokrájíme hrušky a jablko, také podle velikosti můžeme nasekat rozinky. Na pánvi rozpustíme máslo, přidáme skořici, promícháme a vsypeme ovoce i s rozinkami. Podle kyselosti jablka můžeme směs přisladit; samotné těsto sladké není, sladkost se ale vždy dá dotáhnout při servírování na talíři, takže raději přisladit jen opatrně. Směs promícháme, ať je rovnoměrně skořicová, přiklopíme a na mírnější teplotě necháme pět minut podusit a pak vypneme a necháme dojít.


Tou dobou už máme nejspíš hotové těsto – nejprve jsme smíchali máslo, tvaroh a vejce, poté jsme přidali ostatní sypké přísady, mouku však postupně podle konzistence vznikající hmoty. Vypracujeme těsto, které se nelepí, ale není příliš suché – aby se jeho části dobře slepovaly.
Tvarujeme kolečka o průměru asi 8cm, do středu lžící klademe náplň. Kolečka přehneme v polovině, aby nám vznikly ravioli, pevně přitiskneme okraje, ať náplň nevytéká. Vhodíme do vroucí vody na 7- 10 minut.




Servírujeme se zakysanou smetanou, sekanými ořechy, případně poprášené cukrem.

Dobrou chuť!






pondělí 21. ledna 2013

O vášni k jídlu

Myslím, že všichni, kteří jsme se pustili do blogování o jídle to děláme proto, že nám to přináší radost a odreagování v běžném životě. Každý z nás má práci kterou má více nebo méně rád, chodíme do školy, vychováváme děti, řešíme složenky... a proto se chvíle, kdy nerušeně studujeme recept, abychom vzápětí zarachotili hrnci, pánvemi a vařečkami, rovná soukromé modlitbě, poděkování, že v tom všem shonu je něco, co přenese člověka alespoň na okamžik do jiných sfér.
Ať si kdo chce co chce říká, také je v každém z nás touha ovlivnit lidi kolem sebe, zakřivit malý kousek vesmíru podle svých představ a je jedno, jestli to uděláme prostřednictvím kuchařky nebo "jen" krátkým blogovým zápisem. Máme v sobě malý hlásek, který nás neustále nutí experimentovat, zkoušet nevyzkoušené, nadávat, radovat se, a to vše v naději, že jednoho dne přijde ten důležitý průlom a naprosto neznámý člověk napíše "Dělal/a jsem to a to podle tvého/Vašeho doporučení a byla to pohádka." Toužíme vrátit čas do průkopnických dob Julie Childové nebo Sandtnerky, a i když v duchu víme, že se podobný úspěch pravděpodobně už nikdy nezopakuje, živíme v sobě malou pošetilou naději "co kdyby". A právě tahle naděje, onen roztomilý kousek vlastní rozmařilosti a naivity dělá food blogera neohroženým kapitánem uprostřed neznámých vod nových kulinářských zážitků a objevů.
Za dobu, co Nebe v puse píšu, se stalo neodmyslitelnou součástí mě samé. Pamatuju si na začátky provázené nedůvěřivými a skeptickými pohledy mého okolí, včetně nejbližší rodiny. Když ale viděli, že to nehodlám vzdát, začali mě mohutně podporovat a drží je to dodnes, za což jsem jim vděčná. Přítel, rodina, kamarádi, ti všichni jsou mými prvními kritiky, rádci a povzbuzovateli. Vracím se v duchu k nervóznímu okusování rtů při pohledu na Blogger statistiku, kdy jsem chtěla vědět, jestli "to" vůbec někdo čte. Učila jsem se (a pořád se učím) jak pracovat s médii, fotkami, jak propojit Facebook s Twitterem a já nevím co ještě. Hledala jsem svůj styl, našla nové přátele a seznámila se s lidmi, pro které je kulinaření stejně důležité, jako pro mě, a kterých si nesmírně vážím.
Tenhle příspěvek vznikal při x - tém sledování filmu Julie a Julia. Pilovala jsem ho a mezitím listovala kuchařkou Deník Dity P. Diskutovala o něm s Nigellou a Vefou, zatímco mi na stránky jejich kuchařek prskal olivový olej. Toužila ho konečně napsat, zatímco jsem se musela věnovat školním povinnostem. Není bůhvíjak objevný. Je prostě od srdce.

pondělí 14. ledna 2013

Bílá ryba v kokosové smetaně s pórkem

Neznám lepší způsob přečkání zimy, než je pořádná porce vydatného jídla, obsahujícího kokosové mléko nebo kokosovou smetanu (čili kokosový krém, nezaměňovat právě se zmíněným mlékem, není to totéž). Vůně, která se automaticky line po kuchyni je neodolatelná, proto jsem moc ráda, že první příspěvek roku 2013 startuje další z rychlých a skvělých receptů od Helči. A jako obvykle se nemusíte bát nabídnout tohle jídlo mrňousům:-).


Tentokrát jsem se rozhodla sáhnout po experimentu s nádechem orientu. Stejně jako v předchozích receptech i tento prošel dětským schválením, podtržen do posledního zrnka vyjedenými talíři. Určitě by bylo zajímavé, ho obměnit třeba o mandlovou příchuť namísto kokosové, nebo radikálněji přidáním naložených sušených rajčat k pórku.



Ingredience:

4 porce z filetu bělomasé ryby – já použila mořského vlka, jistě by byl vynikající také například candát.
kokosová smetana – 200ml (k sehnání v odděleních zahraniční kuchyně)
pórek
rýže
sůl
pepř
olej 



Postup:

Nejprve dáme vařit rýži, než bude hotová, připravíme zbytek jídla. Rybu nakrájíme na porce, pórek na kolečka, pokud máte chuť si s jídlem při servírování pohrát, odloupněte před krájením z pórku dvě nebo tři vrstvy a přidejte je k rýži na poslední tři minutky.
Rybu osolíme a opepříme, rozpálíme olej v pánvi s možností přiklopení a postupně vložíme porce ryby. Když rybu položíme na rozpálenou pánev, je potřeba ji pevně přitisknout a přidržet tak, aby se nesmrštila. Trvá asi 15 vteřin, než se povrch zatáhne tak, aby se nestahoval. Můžete si v tomto pomoci i nějakým pevným náčiním, ale ruka je ruka.


Postupně takto orestujeme všechny porce z jedné strany, přisypeme kolečka pórku. Postupně tlumíme plamen. Rybu postupně otáčíme a jen lehce necháme zatáhnout ze všech stran, poté zalijeme kokosovou smetanou. Právě místy, kde je ryba méně orestovaná, se do její chuti dostane nádech kokosu a pórku. Přiklopíme, necháme pět minut probublávat, potom otočíme porce ryby a necháme tři minuty přiklopené dojít.



Rýži naservírujeme na talíř pomocí tvořítka, nebo pomocí čehokoli použitelného – já použila zapékací mističky na créme brulée a použila je jako bábovičku (v tomto případě je potřeba rýži do misek řádně napěchovat, aby se po vyklopení tvar nerozpadl, také záleží na typu rýže). Změklé listy pórku pokrájíme podélně na proužky a ovážeme jimi dokola rýži. Přidáme rybu a přelijeme omáčkou.

Dobrou chuť!!