pozadí blogu

sobota 15. prosince 2012

Ohlédnutí za starým rokem



Dnešní příspěvek je trochu netradiční – sice ještě není konec roku, ale Nebe v puse už se pilně chystá a připravuje na novinky, které se objeví v novém roce. Myslím, že i vy se máte na co těšit, naplno se rozjede Řecká kuchyně, a novinkou budou taky instruktážní videa, abyste si lépe představili, co chtěl básník říct:-)

Takže se s Vámi pro tenhle rok loučím takovým malým rekapitulačním videem, které zachycuje, čím jsem žila, co potkala, a na koho natrefila.

Všem Vám děkuju za přízeň, moc si jí vážím a těším se na vás v roce 2013!!


Therése



sobota 24. listopadu 2012

Falešná musaka

Kdo čtete můj blog dobře víte, jak nesnáším náhražky za něco. A proto vím, že když píšu falešná musaka, mohlo by se zdát, že tak trochu babicovatím. Ale nebojte:-) 

Asi mi dáte za pravdu, že když vás v pátek po příchodu z práce chytne neodolatelná chuť na musaku, která by za normálních okolností trvala celou věčnost, je třeba popřemýšlet a pokusit se co nejvěrněji ošálit chuťové buňky i ručičky na hodinách. Posbírala jsem tedy po ledničce co se dalo, a tady je výsledek.
Neměla jsem lilek, ale zato jsem měla máslovou dýni. A v tom je ta finta. Že si právě teď klepete na čelo? Nemusíte, vyšlo to parádně!! A nezabere vám to víc, než půlhodinku hbité práce.
Vezměte dva balíčky mletého masa (jedno, jestli to bude směs hovězího a vepřového, nebo jen jeden druh, záleží, co máte rádi, já dala jen hovězí) a spolu s nadrobno nakrájeným pórkem ho osmahněte na troše olivového oleje nebo sádla. Já použila to druhé, a protože jsem měla domácí sádlo, nádherně se mi na něm vše osmažilo, bonusem byla božská vůně. Směs osolte, ale jinak nekořeňte a hotovou ji odstavte stranou.
Oškrábejte cca 10 větších brambor. Dvě malé máslové dýně oloupejte (jde to v pohodě škrabkou), rozpulte a vydlabejte semínka (to už jde trochu hůř, al záleží na tom, jak mladou a křehkou dýni máte). Nakrájejte si nadrobno pórek, množství nechávám na vás, ale v zásadě tak, aby pokryl jedno patro středního pekáčku. Roztlučte si v hmoždíři černý pepř (vlastníci mlýnku přeskočí).
Do pekáčku nalijte trochu olivového oleje a rozetřete ho rovnoměrně po dně. A teď přijde kladení (vrstev, ne vajec:-)). Na dno pekáče nakrájejte oloupané syrové brambory na poměrně tenká kolečka, aby se pěkně propekly. Dejte si záležet, abyste pokud možno vyplnili všechny mezery. Brambory trochu osolte a opepřete. Na ně rozprostřete polovinu masové směsi, tu nesolte, ale také trochu opepřete.
Na maso přijdou další brambory na kolečka, opět osolit, opepřit. A na brambory, aby nebyla nuda zase maso. Potom dekadentně rozhažte pórek a úplně navrch naklaďtě na tenké srpečky nakrájenou dýni, osolte a opepřete. Pokropte dýni štědrou dávkou olivového oleje.



Předehřejte si troubu cca na 180 - 200 stupňů Celsia (nejlépe ještě v době, co pokládáte jednotlivé vrstvy) a směs předpékejte zhruba deset až patnáct minut, dokud dýně a pórek jakoby nepovadnou.
V mezičase přichází ke slovu za á sklenička vychlazeného rosé za snahu kuchařky, za bé příprava bešamelu. Bešamel, jako taková ta potvora z másla, mouky a mléka, která se ochotně připálí, jakmile se otočím? Ano, přesně tak. Ale nebojte, není to tak hrozné, a pokud se vám náhodou stane, že ho neuhlídáte, díky vínu vám to bude nejspíš stejně jedno:-)) Ale teď vážně. Rozpusťte si v kastrůlku s nepřilnavým dnem (to se mi to píše, ve skutečnosti vezměte kastrůlek, co máte po ruce) cca 70 gramů másla (mimochodem pokud se vám zdá, že je v musace docela dost tuku, máte pravdu, ale to i v té klasické verzi, navíc je před víkendem, takže kaloriím zdar). Jakmile je máslo rozpuštěné, vmíchejte do něj hladkou mouku. Popravdě, přidávám jí "od oka", lepší je na začátku méně, dodat se dá vždycky. Intenzivně míchejte, dokud nebude hmota bez hrudek. Jakmile máte pocit, že "už to je", přilévejte mléko, dokud nevznikne konzistence řidší krupicové kaše. Já přidala ještě střik sladké smetany, která pomohla krémovité konzistenci i houstnutí. Povařte za stálého míchání asi 2-3 minuty a odstavte z plotny. Do bešamelu přidejte špetku soli a větší či menší množství chilli vloček (záleží, jak kdo rád ostré). Nakonec přidejte mletou skořici a mletý hřebíček. Vřel doporučuji navštívit obchod s arabskými potravinami a koupit si směs na koftu, která je perfektně vyladěná a poměr skořice, hřebíčku je tak akorát.
Vyndejte pekáč z trouby a zalijte musaku rovnoměrně bešamelem. vraťte do trouby a pečte, dokud se na povrchu bešamelu nebudou tvořit hnědé puchýřky a musaka se nebude odtahovat od stran pekáče. Přesnou dobu vám nepovím, závisí na vaší troubě, prostě jídlo pravidelně sledujte.



A to je výsledek. Dýně přes polití bešamelem krásně křupe, celá směs bublá a přímo žadoní o nandání na talíř. Vychutnejte si falešnou musaku s bílým vínem, ideálně retsinou a klidně po řecku přikusujte bílou veku (má to svůj důvod, stáhne mastnotu).

Dobrou chuť!!

neděle 11. listopadu 2012

Klobásové tagliatelle


Dnešní příspěvek opět vytvořila, otestovala, nafotila a popsala kamarádka Helena, které děkuju za další rychlý a nenáročný recept, který v pohodě zvládnete do půlhodinky od příchodu z venku. Suroviny většinou máte doma, rozpočet taky nezruinujete a jednotlivé ingredience s dají obměnit podle sezóny či chuti. 

250g tagliatelle
8 rajčat
1 cibule
2 stroužky česneku
200g klobásy
Olivový olej
Parmezán na servírování

Tohle jídlo jsem dnes zkoušela poprvé a vyšlo tak, že ho děti snědly plný talíř, takže prošlo:) Sama bych ale příště upravila množství klobásy a rajčat a to zmenšením množství klobásy na 150g a zvýšením počtu rajčat na 12.
Před začátkem příprav je potřeba vše připravit – rajčata nakrojit do kříže na vrcholku, spařit, oloupat a nakrájet na asi 2cm kousky. Cibuli najemno, česnek prolisovat, klobásu nastrouhat nahrubo. Některé klobásy jdou strouhat velmi špatně, sama jsem nenašla ideální způsob jak klobásu rozdělit na drobné kousíčky, strouhání zatím fungovalo nejlépe. Klobása tvoří hlavní chuť pokrmu, zastupuje zde funkci koření, proto zvolte takovou, kterou máte opravdu rádi. Já zkusila klobásu Gyulai a příště bych zvolila nějakou méně slanou s výraznější masovou a paprikovou chutí.


Dáme vařit těstoviny, ve zbývajícím čase připravíme ostatní.
Na olivovém oleji osmahneme cibuli do sklovita, přidáme klobásu, asi 3 minuty promícháváme až se klobása rozvoní, na minutu ještě přidáme česnek.

Přidáme rajčata, pořádně promícháme, ztlumíme plamen, přikryjeme a necháme 5-8 minut probublávat, propojí se chutě a upraví se konzistence. Pokud je ve směsi příliš vody z rajčat, necháme ji odpařit. V tu chvíli jsou již těstoviny uvařené, vmícháme je do omáčky.






Podáváme s parmazánem. Dobrou chuť.


pondělí 15. října 2012

Podzimní manuál

Tak tu máme opravdový a neoddiskutovatelný podzim, sluníčko svádí mnohdy marný boj s mraky, deštěm, prostě psím počasím a v sedm večer už je zase tma jako v pytli. Množí se různé splíny a deprese, lidi na sebe víc vrčí, a každý myslí jen na to, jak zaleze pod peřinu a přečká tam až do jara. Proto tenhle Podzimní manuál, prověřený mnoha podobnými stavy, které spolehlivě ustoupily, jakmile jsem je začala bombardovat směsí pohody a:

1) oříšků. Přiznejte si to, cpát se celou zimu čokoládou, a pak se bez obav v létě odhalit na pláži může jen Barbie. Oříšky, případně různé oříškové směsi vás nabijí důležitými minerály, nenasycenými mastnými kyselinami, vitamíny, budete mít hezčí vlasy a nehty, no řekněte, za 30 korun tolik zdraví v jednom pytlíku? Já ujíždím na studentské směsi s rozinkami, ale hlavně na kešu oříšcích, které bych mohla ráno, v poledne i večer. Ale pozor, taky se to nesmí přehánět, prostě všeho s mírou - tabulku čokolády byste taky nesnědli na posezení (hahahahaha).

2) dobrého čtiva. Nic nepomůže překonat mizernou náladu tak, jako dobrá knížka. Zatímco se vám na posteli válí deprese, vezměte to nejkratší cestou do knihkupectví či knihovny a vybírejte, přebírejte, a pak se ponořte do těch voňavých stránek. Moje poslední úlovky, které jsem zhltla jedním dechem:



Anthony Bourdain - Důvěrnosti z kuchyně. Po přečtení ztratíte veškeré iluze o tom, že by Polhreich byl moc sprostý. Pravděpodobně je to proti Bourdainovi úplný másloň, alespoň tedy co se týče slovníku a množství drog, které mu profrčely nosem i ostatními dutinami. Kdo chtěl do téhle chvíle provozovat nějakou restauraci a pluje si na růžovém obláčku iluzí, lemovaném Michelinskými hvězdičkami, měl by si tuhle knížku přečíst s tužkou v jedné ruce a lahvinkou něčeho ostřejšího při druhé. Pak vás touha provozovat jakýkoli podnik, týkající s jídla, rychle přejde. A pokud ne, máte můj obdiv.

Karel Valter - Vše o čaji pro čajomily. Jedna z knih, kterou pokud máte a vstřebáte, nepotřebujete pro naprosto dostačující znalosti o čaji už nic jiného. Vychází opakovaně už od roku 2000 a je krásně zpracovaná nejen obsahově, al také graficky. Je v ní přehledně seřazeno vše od čajové historie, přes přípravu, obřady, druhy a jakosti čajů atd. A není to suchopárné čtení - autor má v malíčku vtip a nadhled, takže moje obavy, že hned zkraje dostanu zásah ortodoxním čajismem, odplynuly do ztracena, jako vonný obláček nad miskou oolongu.

3) kvalitní muziky. Podobné jako s knížkami. Když za oknem fičí vítr, déšť bičuje zkřehlé stařenky a přes den je permanentně zataženo, těžko si k tomu pouštět Mozartovo Requiem. Nacpěte si vaše přenosné médium (zlatý časy, kdy šlo napsat walkman) něčím pohodovým, zalezte si do horké vany a každý splín přezpívejte:-)).

4) čaje. Jsem naprostý a fanatický čajomilec, takže tenhle bod prostě nemůžu minout. Ač nevysedávám hodinu v "županu" u čajového obřadu, malá milá konvička a hrst kvalitního čaje mě dostávají do varu. Oproti některým ortodoxním názorům, které se staví proti jakémukoli dochucování čajů zastávám přesvědčení, že čaj má hlavně chutnat, doma vás nikdo nevidí a klidně si tam ten cukr/med/ sirup/sůl (ano, čtete správně, i to jde) dejte a vychutnejte si hřejivé teplo. Ne nadarmo se říká že cesta do nebe vede kolem čajové konvice.

5) kávy. V podstatě totéž jako bod 4), jen s tím rozdílem, že zatímco čaj si raději dělám doma, nejlepší kafe mě baví objevovat po různých kavárnách. A opět se nestyďte, nemá cenu předstírat, že vám chutná čisté espresso, když celou dobu pokoutně slintáte nad latté u vedlejšího stolu. Je to vaše chvilka, vaše peníze a váš požitek, tak si vyhovte.

5) jídla. Jak překvapivé, na foodblogu:-) Na podzim se ale začínám tak nějak víc usmívat, protože je sezóna dýní. A dýně já k smrti ráda - polévku, pečené kousky, opražená semínka, no prostě jen hupsnout do bazénu dýní a blaženě si chrochtat. Á propos, když jsem u toho chrochtání - o víkendu jsem ochutnala prvního přeštíka!! Plně jsem pochopila slova o tom, že přeštík se vrací k pojetí, kdy vepřové nebylo druhé kuřecí. Maso je výborné, křehoučké, plné chutí, ale opravdu dost mastné, takže člověk nesní tolik. Perfektně se hodí do sorty "nedělních obědů", ale není to typ masa, který si rychle hodíte na pánvičku po příchodu z práce a sníte ho půl kila na posezení. Přeštík zkrátka chce svůj čas a pohodu.

Přeju vám krásné podzimní dny, nezkažené splínem, rýmou, dešťěm ani ničím jiným. Pozvěte přátele, udělejte si horkou čokoládu a mějte se báječně:-)

středa 26. září 2012

Jedenáctero v Angelatu, aneb food pípšou

1. Nemineš Angelato bez povšimnutí.
2. Nevejdeš v Angelato zamračený.
3. Neodepřeš si potěšení své.
4. Nepomyslíš si cosi o p.deli, když turista před tebou dostane poslední porci tvé oblíbené příchutě.
5. Nebudeš se bát experimentovat.
6. Citlivě zkombinuješ vybrané příchutě své.
7. Neodhryzneš kus kornoutu sousedova.
8. Nikdy nezradíš Angelato tím, že by sis dal mrňavou zmrzlinku o ulici dál.
9. Blaženě funěti budeš, kdykoli se někdo zmíní o Angelatu.
10. Budeš do Angelata vodit každého přítele, který projeví zájem o zmrzlinu.
11. Pojmenuješ své dítě Angelato, ať to bude holka, nebo kluk:-)))))))




Nebojte, nezbláznila jsem se, jen jsem prostě zapřisáhlý angelatorián. Půl roku o jejich zmrzlině sním, abych si dneska konečně dopřála malé ulepené potěšení. Seděla jsem na lavičce, připadala si děsně cool, asi jako Julia Roberts v Jíst, meditovat, milovat a blaženě nořila lžičku do kombinace pistáciové zmrzliny a stracciatelly. Můj drahý půlka šel do kávové (jinak mé nejoblíbenější) a kokosové (aby následně nevydržel a dal si ještě jeden kopeček makovo - švestkové).


Dneska byl vůbec den plný dobrot a překvapení. V minulém příspěvku jsem psala o medvědím období letargie, které dneska skončilo v kavárně Kafíčko v Truhlářské ulici. Kamarádka Maruška, která se mnou věrně obráží každou kavárnu, kterou kde najdu, si totiž dala i zákusek - malinký, rozkošný cupcake od holek ze Sweets´n´Sins, které tímto zdravím. Jinak víděňská káva a coffee iceshot nezklamaly, a rozhodně to nebyla poslední Kafíčková návštěva. K příjemné atmosféře přispívá rozhodně i výzdoba kavárny a milé rozdělení do boxů s polštáři, člověk se prostě cítí jako u starého známého.



A vítězem dne vyhlašuju svojí maminku, která navařila geniální švestkové knedlíky, tak geniální, že kdybyste je ochutnali, chtěli byste její adresu. A tu vám nedám. Nikdy!!!!:-)


čtvrtek 20. září 2012

Medvědí myšlenky

Přemýšlím nad novými příspěvky. Mám hromadu nápadů, a přesto se ruce ne a ne pořádně rozběhnout po klávesnici. Mám "medvědí období".

Momentálně nemám ani chuť vařit, péct a experimentovat. Jíst a ochutnávat, to zase ale jooo:-) I když právě teď těch příležitostí moc není. Sedím v práci, kterou zásobuje jen Eurest (aneb "Los Šlichtos"), kde se bezcílně potulujete od regálů se sendviči k regálům s mastnou anglickou a párky. Hlavou vám víří myšlenky na léta školní jídelny a toužíte po pořádném ovocném baru. A tak to řeší domácí krabičky. Těstovinové saláty na x způsobů, obložené chleby dle mého gusta (takže hlavně mamčin skvělý ořechový s kdečím), pytlíky zeleniny a ovoce.
Asi je to tím, že začíná podzim. Nenechte se mýlit, tohle roční období já miluju, ale po hektickém létě tělo začíná zpomalovat a vnitřní hlas křičí "Je čas na bramboračku!!", "Dýni, zpracuj už tu dýni!!" a "Co takhle pomalu na plotně dělaný guláš?" A tak nezkouším nic nového a držím se klasických podzimních hitů.
Ale na druhou stranu, návštěva Alchymisty s famózním dortem Mont Blanc (tři vrstvy čokoládového těsta s krémem) a kafíčkem, jak ho umí jen oni je důkazem toho, že to se mnou zase nebude tak špatné:-))

Mějte krásné babí léto!! 

pondělí 3. září 2012

Cestou necestou po krásách Jižních Čech II.

Minule jsem vás zvala do Třeboně, která byla číslem jedna našeho letního dovolenkového putování. Dalším městem, kterým se dnes se mnou můžete virtuálně projít, je Český Krumlov. Město vodáků, cizinců, malebných zákoutí, dýchajících historii... zkrátka se pohodlně usaďte a nechte se provést.

Tak jako drtivá většina turistů, kteří do Krumlova přijíždí, začala i naše cesta hledáním volného parkoviště, což v centru není věc jednoduchá. Jakmile jsme se zapasovali do snad posledního volného místa široko daleko, vyrazili jsme do historického centra, obhlédnout, co nabízí. Kdo někdy v Českém Krumlově byl, dobře ví, že je v podstatě přizpůsobený davům turistů a vodáků, kteří se v hlavní sezóně provalí městem jako tsunami Thajskem. Tenhle jev s sebou bohužel přináší, jakkoli je Krumlov jinak nádherný, jakési odosobnění, přehršel obchodů se suvenýry, nápisy samozřejmě nejdřív v angličtině, němčině a ruštině, za kterými se teprve jako šikanovaný mladší sourozenec krčí čeština, atd. Osobně jsem moc nepochopila, proč je na většině suvenýrů Praha, ale nejsem prostě cílová skupina:-)
Než celý Krumlov obejdete, zaručeně dostanete hlad. My se rozhodli naobědvat se předem a získané kalorie aktivně spálit. Nepopírám, že na nějaké stylové restaurace jsme prostě neměli rozpočet, a tak vítězila nabídka za nejrozumnější cenu, u které jsme doufali, že bude co možná nejméně na úkor kvality.
Tuhle představu na první pohled splňovala restaurace U Hroznu, v nádherné uličce strmě stoupající ke kostelu. Nabídka velkého řízku s hranolky, ke kterému nám servírka přičinlivě doporučila zeleninový míchaný salát vypadala nadmíru lákavě a splňovala ideál turistického jídla.

Jenže... realita byla trochu smutnější. Salátu jsme se nedočkali - servírka ho přinesla jiné dvojici, což bylo vzhledem k aktuální obsazenosti restaurace cca pěti páry dost tristní. Upozornili jsme na tenhle nedostatek při konečném vyúčtování, a dostalo se nám pohoršeného vynadání, že to si přece máme hlídat sami. PROSÍM??!! Schválně jsme se v průběhu jídla neozvali, občas to dělám, když si chci testnout všímavost obsluhy, ovšem strhnutí započítaného jídla a omluva je snad to nejmenší, jak se sluší zareagovat. Morálně jsem nevydržela a paní citlivě upozornila na fakt, že hosté jsme snad my. Asi si uvědomila, že přestřelila a omluva následovala vzápětí, celkový dojem to už ale nenapravilo. Řízek i hranolky byly jinak v pořádku, aby se nezdálo, že snad jenom remcám, ale popravdě, zas tak moc se na takovém jídle zkazit nedá.


Na čem jsme rozhodně šetřit nehodlali, vzhledem ke kávové úchylce, bylo espresso, a snad i něco sladkého k němu (ano, opět jsme u oblíbené kapitoly Dezerty:-)). Našli jsme podnik Alchymy, umístěný u šumící vody, s výhledem na krumlovský zámek, kde jsem měla snad nejlepší espresso v životě, o nahřátém mlíčku a automatické sklenici vodovody se ani nezmiňuju. K tomu cheesecake s malinami a tmavý čokoládový dort pokrytý štědrou vrstvou čoko hoblinek a ráj se přemístil na zem.


Naprosto spokojení, naslazení a s kofeinovou injekcí jsme obešli Krumlov, moc si tohle město užili a jeli zase  domů, abychom další den vyrazili...ale to je překvapení na příště:-)

pátek 24. srpna 2012

Cestou necestou po krásách Jižních Čech I.

Letošní dovolenou jsme trávili s přítelem cestováním po Jižních Čechách. Základnou nám byla naše chalupa, odkud jsme každý den paprskovitě vyjížděli po všech možných zajímavostech, které jsme našli. Kromě skvělého počasí, zajímavých lidí a památek jsme samozřejmě nemohli vynechat jídlo, jak to dobré, tak místy horší. Plán ochutnat všechno, co nás bude zajímat v podstatě vyšel, takže si teď můžete vychutnat zhuštěnou formu nejvýraznějších zážitků.

První zastávkou naší cesty byla Třeboň. Pokud jste zde nebyli, rozhodně tohle malebné město s krásným areálem zámku a přilehlým historickým náměstím navštivte. Hlavně v létě má neopakovatelně milou atmosféru, ať už se jen procházíte po centru, nebo si dáte štreku kolem rybníku Svět, až k hrobce Schwarzenberků. My zvládli obojí, takže není divu, že nám docela dost vyhládlo. Ještě v areálu zámku, kde jsou pravidelně menší trhy, jsme si dali jedovatě vyhlížející limonádu, která sice do puntíku splňovala vše, co Roman Vaněk nazývá "obarvenou sladkou vodou", nicméně dodala potřebné rychlé cukry a nepopřela punc dětské pouťové romantiky.

Taky jsme měli naprosto geniální smetanovou zmrzlinu, na jejíž vyfocení jsme si bohužel vzpomněli, až když už bylo pozdě:-))) Takže mi prostě a jednoduše musíte věřit.











Třeboň je město, kde nedat si rybu, zejména kapříka, je vysloveně hřích. Podniků nabízejících nejrůzněji upravené rybí lahůdky je tu nespočet, namátkou třeba tato:

My jsme tentokrát za hříšníky byli, protože v panujícím parnu se nám nechtělo do sebe soukat oběd jako takový. Navíc jsme předtím vylezli na třeboňskou věž, odkud je nádherný výhled, ale cesta nahoru není úplně snadná. Odměněni ptačí perspektivou a široko - dalekou viditelností jsme sešplhali dolů a zatoužili po pořádné dávce kofeinu a něčem sladkém (když se na to tak zpětně koukám, vlastně jsme se v Třeboni sladkým futrovali pořád:-)).



Káva na 30 způsobů? To mi znělo přinejmenším podezřele. Stačily by mi dva způsoby, ale pořádně udělané. Nicméně Figar´s wine bar jsme zkusili vysloveně jako experiment. Mají pěkný interiér, milou a pozornou obsluhu a kafe bylo skutečně výjimečně dobré (espresso s mlékem). Při vybírání dezertu jsme se nechali nalákat na v menu přiložený lístek, zvoucí k ochutnání borůvkových specialit. Lívanečky s borůvkovým přelivem a zakysanou smetanou byly jasná volba. Ale ouha - slečna se nám při objednávce omluvila s tím, že borůvky DOŠLY, a že lívance budou tedy s lesní směsí. Velké mínus - slibované čerstvé borůvky versus zamražená směs??? Proč prostě nestáhnou nabídku? A pokud slibuji "horké ovoce", proč je studené, na gumovitém lívanci s prefabrikovaným toppingem? Myslím, že není problém mít připravenou mísu s těstem na lívance a pár jich udělat v čas objednávky....

Jak je vidět, ani celková prezentace není nic moc, ale člověk by víceméně kašlal na estetično, kdyby měl "nebe v puse". To se jaksi nedostavilo a mrzelo nás to o to víc, když jsme posléze našli místními prý nejvychvalovanější lívanečky v Třeboni, v areálu místních lázní. Tady borůvky měli, ale zajdeme někdy příště.







Pokud v Třeboni hledáte něco rychlého k zakousnutí, může s vám hodit tip na místní geniální stánek s párky v rohlíku (nenechte se zmást, říká se jim tu Pikador), případně, jste-li vyznavači orientálních chutí za každou cenu, v rohu náměstí trvale stojí pojízdný stánek s kebabem. Podle toho, jak měli neustále plno soudím, že tuhle variantu volí dost lid, jakkoli je to škoda vzhledem k možnosti si dát něco tradičnějšího.

Jezdím do Třeboně pravidelně, místní atmosféru miluju a rozhodně vám doporučuji sem zajet. Na náměstí se v létě konají řemeslné trhy, je tu spousta malebných zákoutí a milých obchůdků. V infocentru si můžete do cestovatelského deníku koupit turistickou vizitku, doplnit jí stylovým razítkem kapříka s batohem, a pak už si jen užívejte všechny vjemy.

neděle 12. srpna 2012

A čo kča?

"Máte na zahradě ačokču?" zeptala se nás onehdy sousedka na chatě. "Co to žere?" nechápavě jsme se na ní s mamkou podívaly. Znělo nám to trochu jako jméno pro dítě Vinnetoua a Nšo-či. Sousedka nám s trpělivým úsměvem vrazila do ruky několik podivných světle zelených plodů s vysvětlením, že ačokča je kříženec okurky a papriky, a ať si klidně přes plot bereme od nich, že toho mají habakuk.

Ačokča je ve skutečnosti mnohem víc. Ač skeptik k různým módním trendům v oblasti "zaručených zázraků z hloubi amazonského pralesa, které vyléčí rýmu i impotenci", ačokča mě zaujala a předpovídám jí slibnou budoucnost, rozlézající se po všech bio i nebio obchodech. Vypadá to takhle:


Na začátek trochu teorie (zdroj tady). Ačokča, latinsky Cyclanthera pedata, je jednoletka původem z Jižní a Střední Ameriky. Je poměrně náročná na pěstování, vyžaduje hodně živin a vody, tudíž je to přesně typ rostlinného mazlíka, o kterého je třeba se přepečlivě starat. Plody mají 10 - 20 cm, a jelikož, jak už jsem tu zmínila, se jedná o křížence okurky s PAPRIKOU, je nutné plod, pokud se jí syrový, zbavit semínek uvnitř. Vtip je v tom, že jakmile ačokču rozpůlíte a vynípete semínka, s překvapením zjistíte, že plod je vevnitř téměř dutý - šťavnatý, ale dutý. 
Zasyrova se ačokča nejvíc blíží okurce, a po jejím vzoru se dá nakládat. Nebo jí naplníte masem jako papriku, uvařite a vynikne právě papriková chuť. Mě ale nejvíc zaujaly údajné léčebné účinky, které na sobě právě testuji:

1) Ačokča údajně významně snižuje hladinu cukru v krvi.
2) Její šťáva se už docela dlouho používá při zánětech ucha.
3) Odvar funguje jako diuretikum (pro neznalé lékařské terminologie - lítáte na záchod jako koroptev).
4) Plod má snižovat hladinu škodlivého cholesterolu tím, že uvolňuje cholesterolové pláty od cévních stěn.
5) Dezinfekční účinek při nachlazení.
6) Snižuje krevní tlak.

Zatím jsem jí zkoušela přidat jen do zeleninové směsi na špagety, kdy po uvaření téměř zprůhledněla a měla jemnou, nepatrně paprikovou chuť. Čili vcelku univerzální zelenina pro další úpravy, ať už za syrova nebo za tepla. Semínka můžete koupit třeba tady, finančně vás to rozhodně nezruinuje, a jako experiment skvělé:-) 
Mezi nadšenci probíhají vášnivé debaty o tom, zda se dá ačokča pěstovat na balkoně, tak mi kdyžtak napište, jak se to daří vám!!











pondělí 30. července 2012

Kutnou Horou s vůní kofeinu

Záměr navštívit v Kutné Hoře probíhající výstavu Europa Jagellonica nás jednoho krásného víkendu vykopal z postelí v ještě lidskou hodinu a jelo se. Kromě kulturního vyžití jsem samozřejmě byla zvědavá i na to, čím doplníme energii. Kutná Hora je, kromě města horníků a stříbrotepců, evidentně taky město kafomilců. V centru města je téměř každý druhý baráček kavárna či obchod s kávou a čajem. Vybrat si proto, kde vypustíte do světa své peníze není vůbec lehké. Volba nakonec padla na roztomilý a do boku jedné uličky vmáčklý krámek Kofeinlove, který nás na první pohled upoutal vystavenými domácími pralinkami a lanýži. Pana majitele jsme sice prosbou o možnost vyfocení jeho království očividně zaskočili, ale nakonec, s obavou, aby nám z toho nepraskla čočka, svolil:-)





Nákup kávy byl vtipný sám o sobě - rychlý průzkum, co si dáme, skončil u espressa s mlékem a frappé. Pánovu překvapení, když zjistil, že silné espresso je pro mě a frappé pro přítele, se směju ještě teď:-) Nicméně stoprocentní arabica udělala svoje a já vydržela na nohou až pozdě do noci. O chuťovém zážitku nemluvě, takže Kofeinlove vřele doporučuji. Jen malá připomínka - kdy už našinci pochopí, že espresso je prostě espresso, tedy druh nápoje o určitém objemu a picollo je český přetvor a patvar? Asi nikdy...Takže pokud se mě někdo zeptá, jak silné chci espresso, já řeknu co nejsilnější a on prohodí "aha, takže picollo", jsem jen kousek od toho přeskočit pult a začít škrtit. Zbytečný škraloup na jinak skvělém chuťovém zážitku...

Kavárna s naprosto nejlepší atmosférou je pro mě ta U sv. Judy Tadeáše, ve stínu stejnojmenného kostela. Pár tonetek vyhozených ven na sluníčku, možnost obdivovat krásy historického centra, a fešácky opřené kolo, to všechno si mě získalo.



Někdo si z Kutné Hory odveze třeba jen sáček kávy, někdo voňavé vzpomínky. Co ale když chcete něco víc? Třeba Kávy pitel?? Ne, nebojte se, nemusím se vrátit na základku zopakovat si gramatiku. Jen narážím na náš poslední úlovek. Krámek s kávou a čajem, kde zároveň žije umění zástěrkářství rozhodně nemůžete minout, když ne vývěsní štít, určitě vás naláká vůně kávy, linoucí se široko daleko.


Zajeďte si do Kutné Hory na sto procent - atmosféra města, zajímavé krámky a všudypřítomná vůně kávy a čaje vás určitě příjemně naladí...

středa 11. července 2012

Na nákup s příručkou?

Dneska se ke mně dostaly zajímavé stránky Potraviny na pranýři, které se zabývají nezávadností, respektive závadností potravin v supermarketech a varují spotřebitele před jejich koupí. Popravdě jsem se nestačila divit. Stránky dělí nevhodné potraviny do tří kategorií. Žluté jablíčko označuje potraviny nejakostní, oranžové jablíčko falšované a červené nebezpečné. Pročítat, proč se jaká potraviny ocitla v tom kterém sloupečku je docela síla. Na první pohled viditelné plísně u pomazánek, vietnamské nudle, které po uvaření páchnou a mají netypickou chuť, nejmenovaný energetický nápoj, v kterém plave hmyz, rozmrazované a znovu zamrazené krevety...
Plísně jsou, co jsem pročetla seznam, nejčastější příčinou nevyhovujícího standardu. Upozorňuju, plísně OKEM VIDITELNÉ, tedy žádní zákeřní partyzáni někde uprostřed bločku sýra (jakkoli by to taky bylo na p.d). Plísně, které mohou ohrozit zdraví nejen dospělých, ale především dětí, pokud si nepozorná maminka ráno při dělání svačiny nevšimne zrady v obalu (a nenechte se mýlit, některé plísně se skutečně špatně hledají, například ty bílé na bílé pomazánce).
Má tohle vůbec ještě cenu komentovat? Je v pořádku, že mezi zeměmi, které jsou často kritizované pro jakost svých potravin, například Polsko, Turecko nebo Indie se objevila a v hojné míře je zastoupená i Česká republika? Takže rada je jednoduchá - nakupujte všímavě, nejen co se čtení etiket týče, ale také kontrolujte po vizuální stránce, jestli je všechno v pořádku. A napište mi svoje zkušenosti s oslizlými a jinak nechutnými potravinami, na které jste narazili:-)

pondělí 25. června 2012

Raší, raší, vyraší

Poslední dobou pozoruju všude po světě trend něco někam píchnout. Mladí, staří, lidé z města i vesnic, všichni se snaží vypěstovat si ta svá nejlepší rajčata, okurky, fazole...i hrábě by zasadili, kdyby to přineslo plodící efekt. No a já nejsem výjimkou - majíc výhodu chaty, která pravidelně zažívá jaro co jaro nálet dvou nadšených pěstitelek, tedy mě a mamči, můžu experimentovat po libosti. Nebo spíš experiMINTovat, podle šílené úrody krásné svěží máty:-)


Kromě obligátního mojita jsem si z ní udělala čaj Tuareg - černý čaj s cukrem a právě lístky máty, které se pomalu louhují a uvolňují do čaje nádherné aroma a chuť. Jakmile nálev vystydne, máte skvělý ledový čaj, který se dá popíjet v horkých dnech téměř neustále.
Daří se i šalvěji,


levanduli,



a petrželi, kterou sice osobně moc nemusím, ale při zánětech močového ústrojí po ní vděčně sáhnu, jakkoli je odvar z ní vpravdě nechutný.


Taky už máme nádherný rozmarýn, malé kopříky, angínovník, šišák bajkalský (skvělý na průjem), pažitku... no prostě fakt už chybí jen ty hrábě:-)

Rybíz. Jakmile začnou červené, bílé a černé bobulky dozrávat, vidím mamku hbitě kmitající s miskou od keře ke keři, občas téměř rychlostí světla, vyruší-li v keři slepýše:-) Představa, že bychom neotrhali všechno je naprosto nemyslitelná, protože veverčí efekt (dělat zásoby na zimu) a mocný argument "a čím budeme mazat linecké" vždycky zvítězí. Proto sláva pektinu a jde se zavařovat rybízová marmeláda. Nad hotovými skleničkami se potom rozněžňujeme půl léta, načež nadáváme "kam to asi všechno dáme". Ale má to svoje kouzlo a regály s džemy, marmeládami, želé atd. můžu v obchodech míjet obloukem.



Na okurky, lilek, ostružiny, maliny a cukety si ještě chvilku počkáme, ale pocit, že Čapkův zahradník v nás zase zvítězil, je krajně uspokojivé:-)

neděle 24. června 2012

Apetit v Karlíně

V sobotu 23.6. proběhl na Karlínském náměstí druhý ročník Apetit pikniku, akce, která dává známým i neznámým prodejcům z řad čtenářů, food blogerů i kulinárních nadšenců možnost prezentovat své výrobky. První ročník téhle akce jsem popravdě prošvihla, takže jsem na rozdíl od mnoha "mazáků" netušila, do čeho jdu, a co čekat. Nicméně jsem se, vyzbrojena přítelem s foťákem a pohodlnýma botama vrhla vstříc všemu:-)
Jen co jsme vlezli do areálu, narazili jsme na Polévkárnu. Kdo z vás neví, co taková Polévkárna je, mazejte na Sokolovskou, tenhle úžasný podnik najdete skoro naproti stanici metra Křižíkova. Chtěli jsme si dát chačapuri, ale nakonec jsme si řekli, že počkáme na později (žádné později nebylo, když jsme se vraceli, fronta mířila od Polévkárny až někam donekonečna).


Stánek, na který jsem se opravdu neskutečně těšila, byly dámy ze Simply good. Kdysi jsem o nich četla článek právě v Apetitu a od té doby mám ty stránky slepené od oslintání. Zkusili jsme si dát tartaletky z křehkého těsta s jablečnou náplní, a jen co si na to vzpomenu, otírám klávesnici.




Zkrátka a dobře, oči blogera zkoumají a hodnotí, ale bříško taky nezůstává pozadu:-)) Konečně jsem ochutnala těsto, které přiznávalo hromadu másla, vonělo, bylo křehké, ale přitom vláčné a celkově to byl zážitek srovnatelný s kdekterou francouzskou pekárnou.
V záplavě známých kulinářů i značek bylo nutné si dobře vybrat, a prostě otestovat jen něco. Minuli jsme tedy jehněčí klobásky z OCG, jen na moment si poslechli Frantu Kšánu


                                                         
a šli dál, za pro mě neznámými, a o to lákavějšími nováčky. Naprostými vítězi co se týče jak výrobků, tak prezentace a osobního přístupu jsou pro mě "Paštika boys", jak jsem si překřtila Tomáše Babince a jeho kolegu Jakuba. Bůčková a játrová paštika v nádherných konzervách by si možná zasloužila mírně výraznější ochucení, ale chápu, že spíš počítali s tím, že ne každému by pikantnější paštika sedla. Nicméně kousky jater  se nedaly utajit a bůčkovou variantu zatím sveřepě bráním na nějakou výjimečnou příležitost se sklenkou vína. Mimochodem první fotka by se dala popsat jako "babinec u Babince", úplně napravo kousek mé maličkosti:-)




Rozhodně nejhezčí outfit a úsměv měla Sandra Ongalová. Jakmile uviděla hledáček objektivu, narovnala se, usmála, rozzářila a byla radost jí fotit. Krom krásného úsměvu nabízela muffiny, čatní, pomazánky a další dobroty.


Druhý téměř orgasmický zážitek jsem měla u stánku Votre plaisir - Vaše slané i sladké potěšení. Hrušková tartaletka se slaným karamelem, kterou jsme stihli jen tak tak (hodinu a půl po začátku už zbývaly jen tři kousky) byla naprosto geniální. Naprosto. Přísahám. Jo a oni jsou moc milí:-)


Krekry. Já osobně je moc nemusím, buď se drobí, nebo jsou moc tvrdé, příliš slané nebo bez chuti. Alena Voráčková v tandemu se svojí skvělou babičkou se tomuhle všemu velkým obloukem vyhnula. Po dlouhém váhání jsem koupila po jednom balíčku krekrů s polentou a sýrem Gran Moravia a arašídových krekrů, ze kterých bohužel můj drahý udělal strouhanku, takže tímto se Alence omlouvám, ale byla to moc dobrá strouhanka:-)




Co se pití týče, samozřejmě nechyběla Cidrerie,


Mamacoffee, kam jsme neměli šanci se dostat kvůli kilometrové frontě


a moji oblíbenci z True tea, kterým tímto děkuji za Yerba maté tea, na který hned tak nezapomenu.




Samozřejmě jsem hromadu věcí nezmínila, například jako vždy skvělou Lucii Glaister, kterou ale tady nemá vůbec cenu uvádět, protože její geniální lanýže nezná jen mnich v Šangri-la, a i tam možná jo:-) Taky mlékárnu Krasolesí, s jejich anglo - núbijskými kozami....bylo toho tolik.....
Paradoxně nejméně přitažlivý co do prezentace byl samotný stánek Apetitu. Ano, prodávali sice kuchařky z Edice Apetit, bylo možné k nim získat zástěru, případně si koupit tričko z limitované edice Tě žeru s nakousnutým cupcakem. Jenže (hodnotím ze dvou návštěv onoho stánku v rozmezí dvou hodin) se redaktorky tvářily ne zrovna přívětivě a slečny, co prodávaly trička se tvářily vysloveně nepříjemně. Na opodál stojící Darinu, která uváděla cooking show například s Viet Food Friends jsme se podívat nešli, proto nehodnotím. Na druhou stranu bylo vážně vedro, a tak snad to v kombinaci s opravdu hromadou lidí může určité nedostatky omluvit. Jako celek byl ale Apetit piknik opravdu vydařená, pohodová akce a už se těším na další ročník:-)