Neapolí s vyplazeným jazykem...
... a to nejen kvůli množství památek, které jsem chtěla navštívit. Stavy vytržení mi způsoboval i pohled do obyčejné samoobsluhy, kde jsem s očima navrch hlavy šmejdila od rajčátek San Marzano, rostoucích na svazích Vesuvu, čímž mají zajištěné stálé klima a sladkou plnou chuť, přes mozarellu po salámy. I obyčejný jogurt, konzervovaný pouze pektinem ukázal, že poctivou chuť nelze ničím nahradit. Ale pěkně popořádku.
To, že je Itálie jednou z gastronomicky velmi rozmanitých zemí není třeba jistě moc rozvádět. Musím říct, že Italové, alespoň v Neapoli, jsou pěkně mlsní a jen tak něco do pusy nestrčí. Což je jedině dobře, protože pokud jste zvyklí na kvalitu, automaticky vyšachujete a v bídném bankrotu necháte zajít všechny mastné fastfoody a jídla plná "éček" a bůhvíčehoještě.
I když....asi bych se měla trochu zastat i těch fastfoodů. Navštívila jsem totiž i místní McDonald a to, co jsem tam zažila, bylo naprosto neuvěřitelné. Sendvič v krásně nadýchané ciabattě a salát s parmazánem a pršutem, s dresinkem z vinného octa a olivového oleje, no prostě lahůdka, aneb všechno jde, když se chce.
Jinak jsem se ale už soustředila na opravdu autentické pochutiny - věděli jste, že v téhle oblasti Itálie se rozlišuje na 252 druhů těstovin? Ani jsem nevěřila, že skutečně existuje tolik tvarů a velikostí (přivezla jsem si těstoviny tak velké, že na talíř bohatě stačí tři:-)). Specialitou, kterou si vozí hlavně turisté domů jsou tzv. sexuální těstoviny, prostě kousky vykrájené do ehm, patřičných tvarů (i když si nedovedu představit to servírovat).
Naprosto dokonalou lahůdkou, bez které se snad ani z Neapole nedá odjet (ostatně i na letišti je továrnička), je mozarella buffala. Certifikátem místního chráněného produktu ověnčená, jemná, na jazyku se rozplývající záležitost, která každou pizzu, a nejen jí, povýší do naprosto neskutečných sfér. S tím, co se za mozarellu vydává u nás, se to prostě nedá srovnat. Jediná u nás prodávaná mozarella, kterou jsem našla i v tamní samoobsluze, byla značky Galbani. Italové jsou na to, že si mozarellu povezete domů připravení a třeba na letišti (kde mimochodem je cena velmi příznivá) vám jí zabalí do zvláštních, pro transport určených boxů.
Co se ovozelu týče, už jsem zmínila rajčata San Marzano. Naprostým šok mi však připravily neapolské citrony (dovážené ze Sicílie), které díky příznivému klimatu dorůstají velikosti našich grepů i větší. O tom, jakou mají chuť, a že s hnojenými drobky se to nedá srovnat, netřeba se rozepisovat. Lahodné jsou i zelené olivy, jejichž hmota může někoho zaskočit, protože prokousat se k pecce dá chvilku práce, ale nejsou přesolené, chutnají jemně po olivovém oleji a jsou prostě skvělé.
Tolik ve zkratce o nejdůležitějších dobrotách. Samostatný článek (jinak to prostě nejde) musím věnovat neapolské pizze, fenoménu, který nenechá žádného milovníka téhle obložené placky v klidu. Ale o tom zase příště:-)
To, že je Itálie jednou z gastronomicky velmi rozmanitých zemí není třeba jistě moc rozvádět. Musím říct, že Italové, alespoň v Neapoli, jsou pěkně mlsní a jen tak něco do pusy nestrčí. Což je jedině dobře, protože pokud jste zvyklí na kvalitu, automaticky vyšachujete a v bídném bankrotu necháte zajít všechny mastné fastfoody a jídla plná "éček" a bůhvíčehoještě.
I když....asi bych se měla trochu zastat i těch fastfoodů. Navštívila jsem totiž i místní McDonald a to, co jsem tam zažila, bylo naprosto neuvěřitelné. Sendvič v krásně nadýchané ciabattě a salát s parmazánem a pršutem, s dresinkem z vinného octa a olivového oleje, no prostě lahůdka, aneb všechno jde, když se chce.
Jinak jsem se ale už soustředila na opravdu autentické pochutiny - věděli jste, že v téhle oblasti Itálie se rozlišuje na 252 druhů těstovin? Ani jsem nevěřila, že skutečně existuje tolik tvarů a velikostí (přivezla jsem si těstoviny tak velké, že na talíř bohatě stačí tři:-)). Specialitou, kterou si vozí hlavně turisté domů jsou tzv. sexuální těstoviny, prostě kousky vykrájené do ehm, patřičných tvarů (i když si nedovedu představit to servírovat).
Naprosto dokonalou lahůdkou, bez které se snad ani z Neapole nedá odjet (ostatně i na letišti je továrnička), je mozarella buffala. Certifikátem místního chráněného produktu ověnčená, jemná, na jazyku se rozplývající záležitost, která každou pizzu, a nejen jí, povýší do naprosto neskutečných sfér. S tím, co se za mozarellu vydává u nás, se to prostě nedá srovnat. Jediná u nás prodávaná mozarella, kterou jsem našla i v tamní samoobsluze, byla značky Galbani. Italové jsou na to, že si mozarellu povezete domů připravení a třeba na letišti (kde mimochodem je cena velmi příznivá) vám jí zabalí do zvláštních, pro transport určených boxů.
Co se ovozelu týče, už jsem zmínila rajčata San Marzano. Naprostým šok mi však připravily neapolské citrony (dovážené ze Sicílie), které díky příznivému klimatu dorůstají velikosti našich grepů i větší. O tom, jakou mají chuť, a že s hnojenými drobky se to nedá srovnat, netřeba se rozepisovat. Lahodné jsou i zelené olivy, jejichž hmota může někoho zaskočit, protože prokousat se k pecce dá chvilku práce, ale nejsou přesolené, chutnají jemně po olivovém oleji a jsou prostě skvělé.
Tolik ve zkratce o nejdůležitějších dobrotách. Samostatný článek (jinak to prostě nejde) musím věnovat neapolské pizze, fenoménu, který nenechá žádného milovníka téhle obložené placky v klidu. Ale o tom zase příště:-)
Komentáře
Okomentovat