pozadí blogu

čtvrtek 30. června 2011

Život už nikdy nebude, jako dřív.....


....ochutnala jsem totiž skutečnou a nefalšovanou pizzu. A teď, když už vím, že lehké, křupavé těsto, mírně navinulý rajčatový podklad z rajčátek San Marzano, který si notuje s mozarellou bufala, bazalkou a olivovým olejem existuje, přeju si jen jedno - přestěhovat tenhle kousek Neapole k nám do Čech.

Jedním z cílů mé výpravy do italské Neapole bylo pochopitelně ochutnat místní specialitu, která se díky své jednoduchosti a lahodné chuti stala v nekonečných variacích světovým fenoménem - pizzu, konkrétně pizzu Napoletana. Ale pozor - člověk při vybírání v jídelníčku lehce splete pojmy. Napoletana má ochrannou známku původu (D.O.C. - Denominazione d‘ Origine Controllata - stejnou má i kampánská mozarella bufala), což znamená, že do ní patří pouze výše zmíněné suroviny. Variantami jsou potom pizza marinara (s česnekem, oreganem a rajčatovým základem) a Margherita ( rajčatový základ, mozarella - ale nemusí být nutně kampánská bufala, bazalka, olivový olej).
V restauraci, kam jsme s mamkou zamířily, vyřešili problém pro tápajícího turistu po svém a pravou Napoletanu prostě pojmenovali pizza D.O.C. Abychom ale přecejen ochutnaly, jestli jsou dobré i ostatní nabízené druhy, objednaly jsme si i pizzu tuňákovou.
To, že dobré byly, určitě nemusím zdlouhavě vysvětlovat. Jakmile číšník přinesl dvě božsky vonící mlýnská kola, okamžitě se nám spustil Pavlovův reflex. Pamětliva pražské zkušenosti z mnoha pizzerií, kam jsem zavítala, jsem se zarazila, když jsme nedostaly žádný speciální nůž, takže jsem se připravila na pižlání kůrky tím příborovým. Ale kdeže!! Jemné, nadýchané, akorát křupavé těsto se podvolilo už mírnému tlaku a první sousto nás vystřelilo do světa naprosto nepředstavitelně lahodných chutí. Sluply jsme to asi za deset minut, a pak už jen blaženě trávily. A to byla jen jedna zastrčená pizzerie z mnoha, na které jsme v Neapoli narazily.
Od návratu domů jsem si pizzu ještě nedala. V supermarketu chodím zhnuseně okolo mražených placek různých značek a nechápu, jak jsem to kdy mohla vzít do pusy. A už zase šetřím na další návštěvu Itálie - tentokrát beru o pár euro navíc. Hádejte proč...




středa 29. června 2011

Francouzský modrý slon

Když jsem si to dneska, zmožená vedrem, šinula Francouzskou ulicí, zaujal mou pozornost poměrně nenápadně vypadající obchůdek U modrého slona. Osobně tak nějak tíhnu k obchodům, kde se schází po schodech dolů, mají pro mě určité kouzlo a mnohdy se v nich najdou doslova poklady. Stejně tak tomu bylo i v případě Modrého slona.
Obchod nabízí docela širokou paletu sortimentu, od laciných orientálních cetek po velký výběr nejrůznější čajové keramiky. To, co tam ale vtáhlo mě, byly orientální potraviny z Číny, Korei a Japonska. Měla jsem totiž už delší dobu v plánu uvařit zelené kari s rýží podle receptu Jamieho Olivera (nebo alespoň přibližně, já se recepty řídím nerada) a sháněla jsem pořádnou plechovku kokosového mléka a samozřejmě zelenou kari pastu. Obojí se dá už dneska sehnat celkem běžně, jde jen o to, najít tu nejpříznivější cenu. Čtvrtlitrová plechovka kokosového mléka mě tady vyšla na 30 korun, což je oproti nejmenovanému obchodnímu řetězci, kam pro něj obvykle chodím, cena víc než příjemná. Zelená kari pasta pak byla za 25 korun. Co jsem kvitovala s uspokojením byl fakt, že pan prodavač se mi celou dobu plně věnoval a jakmile jsem jen trochu zatápala, okamžitě přispěchal na pomoc. Také se mě u kasy zeptal, jestli mám do kari rybí omáčku, která by tam podle původního receptu měla být s konstatováním, že "jinak to prostě není ono". Měla jsem, ale potěšilo mě, že to není jen nákup - prodej.
Recenzi o tomhle podniku se můžete dočíst i na Scuku, a ačkoli poslední dobou se Scukaři moc nesouhlasím, a některé recenze, jako například ta na kavárnu Alchymista mě vysloveně naštvaly, sluší se se tady o tom zmínit.
K nákupu nad sto korun dostanete zdarma dva pamlsky, na výběr máte ze tří druhů - ženšenové bonbony, bonbony se zeleným čajem (vřele doporučuji) a sezamovou tyčinku s oříšky. Možná, že přísný foodkritik by našel nějaké mouchy, které by podrobně rozpitval. Pokud se však na Modrého slona koukám jako na celek, člověk tam najde, co potřebuje, a na speciálních přáních by se s majitelem dalo jistě dohodnout. A co se atmosféry týče (která je pro mě osobně hodně důležitá), mi obchod vysloveně sednul.


(obrázek www.wikipedia.com/green curry)


čtvrtek 23. června 2011

Frknutí do moučkového cukru II.

Chci tímto poděkovat panu Cuketkovi, že resuscitoval dobrou českou remosku. Klasika našich babiček a maminek se znovu vrací na scénu v plné parádě, a pokud neuděláte nějakou osudovou chybu (například nebudete sahat na kovové díly, když je remoska pod proudem:-)), tak není důvod, proč si neužít variace na x způsobů, které remoska přináší. Já do ní nalila to nejobyčejnější bábovkové těsto ( dva hrnky polohr.mouky, hrnek cukru krupice, jeden vanilkový cukr, hrnek mléka, dvě vejce, půl hrnku oleje, prdopeč, rumové aroma - lze vynechat, případně nahradit jakýmkoli, které máte rádi, kakao na obarvení poloviny těsta) a výsledek dopadl na jedničku. Jen připomínka k tomu prdopeči, pokud používáte, jako já, vinný kámen, dejte ho tak nevrchovatou půlku polévkové lžíce, možná i víc, my s přítelem totiž preferujeme moučníky tohoto typu hutnější.
Samozřejmě, když jsme teď v sezóně, můžete těsto oživit i nějakým tím drobnějším ovocem a šup s tím do remosky, čekejte, čuchejte, jak to krásně voní, těšte se, vyklápějte, cukrujte a jezte:-)



sobota 18. června 2011

Zamilovaný Shakespeare s vařečkou

Obvykle si většina z nás, masírována médii, představuje herecké hvězdy jako anorektická stvoření, která se s vyplazeným jazykem honí za menšími a menšími konfekčními velikostmi v kdejaké posilovně. O to větším překvapením pro mě bylo zjištění, že ultraštíhlá a dietami proslulá Gwyneth Paltrow má svůj kulinářský blog. Nekecám. A vůbec není o makrobiotice, ani o pyré z mučenky s plátkem celeru. Ona totiž píše pěkně mlsný blog a je vidět, že s chutí.
Na stránce www.goop.com se o tom můžete přesvědčit. Gwyneth totiž (evidentně masírována hladovým manželem a dětmi, kterým okurkový konfit asi k večeři nestačil) experimentuje, objevuje, fotí a raduje se ze svých úspěchů a neskrývá neúspěchy. Samozřejmě být bohatá celebrita má své výhody - ne každý si může dovolit nechat si v koutku zahrady postavit originál pec na pizzu, aby měl kde trénovat. Ocenila jsem, že si před každým svým experimentem zjistí základní originální suroviny a snaží se z nich také vařit, v případě pizzy například mozarellu bufala. Neoceňuji, že nenabízí alternativy (chápu, že v USA nebo Británii jsou takové suroviny dostupnější, nejen ve specializovaných prodejnách jako u nás). Ale česká tvořivá duše by si určitě poradila.
Co se kuchařských vzorů týče, zmiňuje Paltrow jména jako Jamie Oliver a Mario Batali ( který napsal i předmluvu ke kuchařce GP - na Amazonu jí seženete za nějakých 16 dolarů pod názvem My father´s daughter). Prostě klasika.
Někoho by mohlo logicky napadnout, do jaké míry je to skutečně její záliba a do jaké PR tah. Můžeme jen doufat, že to Gwyneth myslí upřímně, protože rozjeto má slušně.
Poznámka - vybrala jsem jedno video z youtube pro ilustraci, aneb typická domácí večeře. Jak by řekl Zdeněk Pohlreich - žádná kuchařská maturita, ale k jídlu to je:-)



sobota 11. června 2011

Bloggerka na hrášku






Tohle je výsledek dnešního lovu na farmářském trhu na Budějovické. Výborný, mlaďounký, křehký hrášek, který z části padne za vlast jen tak (to se prostě nedá vydržet:-)) a z části asi udělám jen jednoduchou záležitost, hrášek pěkně na máslíčku s novými brambory, rychlé, snadné, skvělé (navrch, pokud máte rádi, můžete nastrouhat trochu parmazánu - mně se zrovna v lednici vyhřívá:-)) dva roky zrající kousek z Neapole.
Dejte si k tomu nějaké dobré rosé nebo třeba bezinkovou šťávu, sedněte si na terasu, balkon, do trávy a užívejte sluníčka!! A napište mi, jak upravujete hrášek vy:-)


středa 8. června 2011

Neapolí s vyplazeným jazykem...

... a to nejen kvůli množství památek, které jsem chtěla navštívit. Stavy vytržení mi způsoboval i pohled do obyčejné samoobsluhy, kde jsem s očima navrch hlavy šmejdila od rajčátek San Marzano, rostoucích na svazích Vesuvu, čímž mají zajištěné stálé klima a sladkou plnou chuť, přes mozarellu po salámy. I obyčejný jogurt, konzervovaný pouze pektinem ukázal, že poctivou chuť nelze ničím nahradit. Ale pěkně popořádku.

To, že je Itálie jednou z gastronomicky velmi rozmanitých zemí není třeba jistě moc rozvádět.  Musím říct, že Italové, alespoň v Neapoli, jsou pěkně mlsní a jen tak něco do pusy nestrčí. Což je jedině dobře, protože pokud jste zvyklí na kvalitu, automaticky vyšachujete a v bídném bankrotu necháte zajít všechny mastné fastfoody a jídla plná "éček" a bůhvíčehoještě.
I když....asi bych se měla trochu zastat i těch fastfoodů. Navštívila jsem totiž i místní McDonald a to, co jsem tam zažila, bylo naprosto neuvěřitelné. Sendvič v krásně nadýchané ciabattě a salát s parmazánem a pršutem, s dresinkem z vinného octa a olivového oleje, no prostě lahůdka, aneb všechno jde, když se chce.
Jinak jsem se ale už soustředila na opravdu autentické pochutiny - věděli jste, že v téhle oblasti Itálie se rozlišuje na 252 druhů těstovin? Ani jsem nevěřila, že skutečně existuje tolik tvarů a velikostí (přivezla jsem si těstoviny tak velké, že na talíř bohatě stačí tři:-)). Specialitou, kterou si vozí hlavně turisté domů jsou tzv. sexuální těstoviny, prostě kousky vykrájené do ehm, patřičných tvarů (i když si nedovedu představit to servírovat).
Naprosto dokonalou lahůdkou, bez které se snad ani z Neapole nedá odjet (ostatně i na letišti je továrnička), je mozarella buffala. Certifikátem místního chráněného produktu ověnčená, jemná, na jazyku se rozplývající záležitost, která každou pizzu, a nejen jí, povýší do naprosto neskutečných sfér. S tím, co se za mozarellu vydává u nás, se to prostě nedá srovnat. Jediná u nás prodávaná mozarella, kterou jsem našla i v tamní samoobsluze, byla značky Galbani. Italové jsou na to, že si mozarellu povezete domů připravení a třeba na letišti (kde mimochodem je cena velmi příznivá) vám jí zabalí do zvláštních, pro transport určených boxů.
Co se ovozelu týče, už jsem zmínila rajčata San Marzano. Naprostým šok mi však připravily neapolské citrony (dovážené ze Sicílie), které díky příznivému klimatu dorůstají velikosti našich grepů i větší. O tom, jakou mají chuť, a že s hnojenými drobky se to nedá srovnat, netřeba se rozepisovat. Lahodné jsou i zelené olivy, jejichž hmota může někoho zaskočit, protože prokousat se k pecce dá chvilku práce, ale nejsou přesolené, chutnají jemně po olivovém oleji a jsou prostě skvělé.
Tolik ve zkratce o nejdůležitějších dobrotách. Samostatný článek (jinak to prostě nejde) musím věnovat neapolské pizze, fenoménu, který nenechá žádného milovníka téhle obložené placky v klidu. Ale o tom zase příště:-)