pozadí blogu

úterý 24. května 2011

Frknutí do moučkového cukru:-)

Milí mlsouni,
nemám pro vás žádné zásadní sdělení, ale chci se podělit o takovou malou, soukromou radůstku. Pekla jsem včera hrníčkovou bábovku ( jsem vděčná za všechny hrníčkové recepty, kdy nemusím z váhy na lednici sundavat spoustu věcí plus kocoura, abych navážila, čeho třeba) a plná hrůzy čekala, jak to skončí. Abyste byli v obraze, nikdy, do dnešního dne nikdy v historii dosavadního pečení se mi nepodařilo vyklopit onen prokletý moučník v celku, nebo ho vůbec vyklopit, ať jsem vymazávala a vysypávala formu jakkoli. Možná, že i já jsem vyčerpala bábovkového diblíka, takže nakonec ustoupil, každopádně doprovodné fotky budiž mi důkazem ( a ne, nestáhla jsem je z webu babovka.cz:-))), že se dílo podařilo a já už nejsem másloň!!!:-)




pondělí 16. května 2011

Mecca Donald, kuskus aneb gurmánství naruby



Když jsem si poprvé přečetla, že existuje něco jako Mecca Cola, rovnocenný islámský protějšek americké Coca Coly, nevěřila jsem svým uším.A za normálních okolností bych se do podobného článku ani nepouštěla, ono rozebírat náboženské nebo jiné cítění je vždycky ožehavá záležitost. Dnes ale udělám výjimku, protože mi téma prolínání kultur, na poli čistě kulinářském, přijde nesmírně zajímavé.
Vidím to sama na sobě. Jezdím často do Egypta, kde díky své početné komunitě přátel ochutnávám cizokrajné speciality, které si většinou tak oblíbím, že se po nich začnu shánět i tady. Většinou to dopadá tak, že je daná pochutina buď moc drahá a nebo chutí zdaleka neodpovídá, případně obojí. 
Díky vytrvale otravujícím chuťovým buňkám a trpělivému příteli, který už si na naše procházky, co se změní v "hon za něčím" zvykl, mám několik svých oblíbených prodejen orientálních potravin a říkat vám tady jako děsnou novinku něco o Chez Amis nebo Farahu asi nemá význam. Vždycky, když tam zavítám pro novou várku báječné červené čočky, baklavy a podobně si ale připadám trochu divně. Jako gastroturista, který bere  orientální potraviny pořád jako něco vzácného, výlet za atrakcí, dalo by se říct, a na kterého je jako na atrakci druhou stranou taky nazíráno. Ctím všechny cizokrajné kultury a snažím se je poznat co nejvíc do hloubky - za prvé, protože člověk zpravidla narazí na vlnu vřelého pochopení a přijetí, jakmile přestane být "tím zvnějšku" a pokusí se začlenit ( pan prodavač v Chez Amis nadšeně registroval, že jsem schopná pozdravit a poděkovat arabsky a jinak už se se mnou nebaví:-)). A za druhé si člověk uvědomí, že by měl být hrdý na svojí kulturu a zázemí tak, jako jsou lidé, které se snaží poznat. Každý národ je přece unikátní. Osobně se děsím chvíle, kdy najdu na orientálním souku (tzn. trhu) místo malých kavárniček a občerstvení fastfood s umělými houskami a colou, ať už se jí bude říkat jakkoli. Stejně tak bych ale postrádala český, dokřupava vypečený chleba, kdyby v obchodech byl k dostání jen ten nekvašený. Respekt k tradicím je prostě potřeba.
Stejně vás ale prosím, až budete mít chuť na nějakou božsky vonící a chutnající dobrotu s nádechem cizokrajna, skočte si třeba do pákistánského bistra v Růžové ulici v Praze. Nebo do nějaké prodejny halal masa, to znamená masa zabitého předepsaným rituálním způsobem, aby ho mohli muslimové konzumovat ( víc se dočtete např. u Chilli Julie ). Případně si kupte krásně vonící směs koření a vymyslete nový skvělý recept, kde zkombinujete naše suroviny s těmi zahraničními.
A hlavně - nestyďte se objevovat, ptát se a zkoumat. Ráda vás příště ve Farahu potkám:-)

středa 4. května 2011

Výkřik zoufalého bloggera

Jak se člověk stane dobrým foodblogerem? A je rozdíl, mezi foodblogerem a foodkritikem? Znamená to, že jeden píše pro radost a druhý pro obživu? A čte mě vůbec někdo? A co na to pan Cuketka?:-)))

Včera se opět dostavil ten známý, mírně zoufalý pocit, že tady plácám do vod jedniček a nul úplně zbytečně a vlastně jaksi jen pro sebe. Ne, že bych neměla z psaní o kulinaření radost, ale minimum reakcí ( tzn. skoro vždycky nula, když pominu rodinku) viklá mým sebevědomím tu na jednu tu na druhou stranu vah. Je snad problém v tom, že píšu málo "fundovaně" a spíš pro radost z věci, kterou bych ráda předala i dál, že nepoužívám slova jako "makrobiotika" na každém druhém řádku atd.? Nebo je to tím, že jsem pořád ještě na začátku a spoustu věcí se učím?
Myslím, že chci být řazená rozhodně jako foodbloger a ne jako foodkritik. Přece jen, až na vzácné chvilky opravdového rozčilení, se snažím spíš upozorňovat na zajímavosti a necítím se být povolaná k tomu soudit, jestli je ok v polévce někde moc a někde málo na to, aby byl daný podnik oceněný jednou či dvěma hvězdičkami.
Ale potřebuju hlavně vás, čtenáře, vaše reakce, připomínky, hádky ( v mezích normy) a vášnivé diskuze k tomu, aby mohl být tenhle blog k něčemu užitečný:-) Tak se nestyďte a hurá do toho!!