pozadí blogu

úterý 22. března 2011

Bedýnky II.

Tak to je ona, přátelé - moje historicky první bedýnka. Zatímco se tady nad ní rozplývám blahem a znovu a znovu probírám všechny ty dobroty, které vbrzku padnou za vlast v podobě nějaké mňamky, přemýšlím, jak co nejlépe tuhle svojí zkušenost popsat.
Před týdnem jsem projížděla internet ve snaze dopídit se toho, jak pokročil systém distribuce bedýnek, alespoň co se Prahy týče. Nakonec jsem vyškrtala svůj soukromý, ne příliš uspokojivý seznam ( o tom zase příště) a jako jasná volba pro první ochutnávku mi zůstal Svět bedýnek. Pokud si tuhle stránku pročtete pozorně, zaujmou vás, asi tak jako mě, dvě hlavní věci. Za prvé provozovatelé a zároveň distributoři bedýnek, Petr a Jana, jsou neskutečně milí lidé už na fotce a potvrdilo se to i při velmi důsledném písemném kontaktu ( prostě jak slíbí, tak splní:-)). Za druhé není podmínkou bedýnky odebírat pravidelně. Jakmile vás přepadne ovozelová mlsná, vyplníte formulář, napíšete mail nebo prostě zavoláte, vyberete typ bedýnky ( světová versus česká, od každé velká a malá varianta), den a přibližnou hodinu závozu a je to.
Produkty pocházejí z několika farem, přičemž je možné si doobjednat ještě mošty, med, biovejce a marmelády ( mám vážný zálusk na višňovou, ale nechci radit:-))).
A teď ryze osobní pozastavení. Čím jsem starší, tím jsem náročnější:-))) a myslím, že ani v našem malém krásném českém prostředí nemůže být až zas tak velký problém dělat věci s láskou, důsledně a poctivě. Takových lidí přibývá, a to je pošušňáníčko i pro spotřebitele. Časté povzdechnutí " kéž by to tady fungovalo jako na Západě" ( myšleno co se služeb týče, tzn. všechno šlape jako hodinky a lidi se na sebe, můj ty bože, usmívají!!!! - ačkoli to taky nelze paušalizovat) je v případě Petra a Jany naprosto neopodstatněné. " Vono to totiž de.":-)) Všechno běželo jako na drátku, takže i vynervovaný student ( rozuměj, já),který měl zkušenost, že když někdo řekne "přijedu v deset" a ve dvanáct se nic neděje, tak má chuť dodavateli danou věc rozmáznout po čele, neměl naprosto proč brblat. Petr přijel na čas, s úsměvem, nestyděl se ukázat mi i další typy bedýnek, které měl v kufru ( znamení, že si člověk vybral dobře), vyúčtovali jsme v mém případě za malou českou bedýnku ( slovo malá je ale relativní:-)) 250 korun ( včetně DPH a dopravy) plus 200 korun vratná záloha na bedýnku a bylo.
Celkově jsem snad takhle milý a pozitivní příspěvek na blogu ještě nepsala, jak to teď pročítám, vypadá to skoro jako reklama, ale myslím si, že na tom není nic trestného. Kvalita se prostě má ocenit a pokud Svět bedýnek neusne na vavřínech a já doufám, že ne, budu je vychvalovat, kudy budu chodit. Jim i nám pro radost:-)

středa 16. března 2011

Mambo Italiano di Marcella Hazan

Rozhodla jsem se vám představit některé papírové miláčky, kteří okupují mojí pidikuchyňku a mají v ní své čestné a po zásluze vybojované místo. Někteří na sobě už nesou šrámy tvrdých a nelítostných bojů (zásah omáčkou, prskajícím olejem a další zranění neslučitelná se životem), ale o to je mám radši.
Můj nejnovější přírůstek, kterým listuji od Vánoc téměř nepřetržitě je od Marcelly Hazan, takové "italské Julie Child", pokud chceme přirovnávat jednu legendu k druhé.
Abych vás trochu vzdělala:-) - Marcella Hazan se narodila roku 1924 v Itálii jako Marcella Polini. Získala doktorát z přírodních věd a biologie ( a patrně si tam vypěstovala ke všem hýbajícím se mrškám tak cituplný vztah, že se dala na vaření). V roce 1955 si vzala Victora Hazana a pár se společně přestěhoval do New Yorku. 
Zajímavé je, že Marcella do svatby nikdy nevařila, takže když byla vystavena nutnosti nakrmit hladového manžela, nezbývalo jí, než se do toho pořádně obout ( znáte to, hladový chlap = nevrlý chlap).
Postupně se i díky vzpomínkám na nejrůznější chutě z domova vypracovala a otevřela si v roce 1969 vlastní kuchařskou školu The School of Classic Italian Cooking. No a pak už to jelo. Sympatické na paní Hazan je to, že se nenechala ovlivnit anglickou ani americkou kuchyní a držela se čistě italské linie. Její kniha Klasická italská kuchyně ( The Classic Italian Cook Book), která vyšla poprvé před dvaceti lety, může proto sloužit jako perfektní průvodce zákoutími italské kuchyně.
Pokud jste donedávna jako já tápali ve správném názvosloví, ať už se jedná o typy těstovin, sýrů a jiných dobrot, nebo netušili jak udělat tu nejkrémovější polentu na světě, je tahle knížka přesně to pravé.
Provede vás přehledně vším, s čím se v italské gastronomii můžete setkat - ryby, telecí, hovězí a další masa, canelloni, frittata atd. Přede každou sadou receptů je vždycky povídání o původu a využití toho, co se zrovna chystáte vařit. Recepty mají tu milou vlastnost, že pokud nějakou surovinu doma nemáte, Hazan poradí, čím by se dala nahradit ( nepředstavujte si ale Babicu a jeho když nemáte vejce, šupněte tam pudink).
Celkově vzato je tahle objemná ( 687 stran) kniha plná chutí a vůní Itálie v jejich nejčistší podobě. Je na ní vidět, že byla psaná s láskou a upřímnou snahou podělit se o zkušenosti a dobré recepty z italské provenience. A jak píše Luigi Como na obálce, "zasluhuje si být mezi nejlepšími kuchařkami". V mé poličce určitě.


neděle 6. března 2011

Makro - mikro - nky

Tak už to mám za sebou. Podlehla jsem všeobecnému šílenství na každém druhém foodblogu a konečně nalomena panem Cuketkou jsem je ochutnala. Makronky. Když jsem je u Paula na Chodově vybírala, měla jsem před očima řádky o tom, jak existuje život PŘED makronkami a PO nich. Mlsně jsem se tedy rozhlédla, spatřila vytoužený produkt a vrhla se k pultu. A tady přišla tradiční "pecka čenichovka". Vzpomínám si na dobu cca před dvěma měsíci, kdy pobočka řetězce Paul hledala nové prodavače. Už si přesně nepamatuju, co všechno měl daný uchazeč splňovat, ale jedna z položek bylo nadšení a zápal pro věc. Hm. Nastíním, jak celý nákup probíhal ( prodavačkám říkejme třeba Anna a Marie).

Já: " Dobrý den, prosila bych jedno balení makronek."
Anna: "Samozřejmě, velké, nebo malé?"
Já: " Malé, to za 99 korun."
Marie se do toho vložila, značně nešetrným způsobem jedno balení popadla ( to se fakt nedá říct jinak) a hodila!!! ho přede mě na pult.
Anna: " Maruško, prosímtě, nemáme tam příchutě na výběr, aby si slečna mohla vybrat, jaké balení chce?"
Marie ( s výrazem, jako když odpovídá na otázku v anketě Máte raději slona afrického, nebo indického): " Nevim, asi ne."

Mám pocit, že se neustále opakuji, ale přece toho nechci až tak moc... když o práci zájem nemám, tak jí nedělám, respektive je na tom, kdo danou slečnu přijímal, aby mu došlo, že nadšením pro obor zrovna neplane.
Nicméně - přeopatrně jsem donesla už tak dost pocuchané makronky domů ( ano, pan Cuketka měl pravdu, sice jsem měla a ochutnala jen jeden vzorek, ale za způsob balení, kdy se stane, že kus jedné náplně se dostane ke druhé makronce, bych někoho ubezdušila) a pustila se s přítelem do jejich testování.
Otevřela jsem pusu, připravila se na ono osudové křupnutí a...... mno. Že bych byla nějak nadšená, se říct nedá. Na výběr jsme měli z šesti příchutí ovocného charakteru a tady jsou naše poznatky:

1) Těsto bylo suché, čemuž nepomohla ani náplň ( představovala jsem si, možná špatně, že se trocha šťávy z náplně vsákne do těsta, a to bude díky tomu měkčí) a na nás dost sladké.
2) Makronkám, podle našeho soudu, jednoznačně prospívá kyselejší náplň - například fíková byla famózní, meruňková už až zas tak ne, což bylo překvapení.
3) Nejhůř dopadla asi limetková náplň. Jedním slovem - chemie, chemie,chemie. Vzorečky různých éček na mě pomrkávaly.

Chtělo by to asi ochutnat makronky například z Francie, Švýcarska a podobně, aby člověk viděl ten rozdíl, jak v přístupu, tak třeba v balení, chutích, příchutích.. zatím ale ( a prosím, milovníci makronek, nebijte mě:-)) musím říct, že se řadím spíš k lidem, kterým tenhle boom nic moc neříká.



Poznámka k minulému článku o Choco Café - po třetí návštěvě musím říct, že buď se dějí zázraky, nebo tam čtou můj blog - obsluha byla geniální:-))