Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2010

Číňan, ten dobrý tofu má...

Obrázek
Občas se člověk nachomýtne k něčemu, k čemu by se za normálních okolností neměl moc šancí dostat a má tak možnost porovnávat. Mně se to stalo před pár dny, kdy jsme se s partičkou lidí z hostelu rozhodli vyrazit na večeři na místo, které bych v Káhiře upřímně ani nehledala - do China Townu, egyptské čínské čtvrti. Náhodou byl v naší skupince i Číňan, takže jazyková bariéra nehrozila a my mohli směle ochutnat všechno, po čem naše lákavě vypadajícím jídelním lístkem nabuzené chuťové pohárky prahly. A že toho nebylo málo. Nakonec, po nesnesitelném rozhodování, si každý vybral dva chody s tím, že všechno dáme doprostřed stolu, pro tzv. sharing, sdílení, každý ať si bere, co chce. Nutno podotknout, že čínská komunita je, podobně jako v jiných světových velkoměstech, poměrně uzavřená a nedívali se po nás zrovna nejpřátelštěji ( což se nezměnilo ani po zaplacení, dýška nevyjímaje). Ale musí se jim nechat, že vaří skvěle, s tím, co se u nás vydává za " čínu" se to vůbec nedá srovná

Cítím vůně všelijaké, jejichž účinek slintací reflex spouští:-)))

Tak jsem zase po delší době v Káhiře, což znamená, ( krom toho, že se ohřeju) nový příval chutí a vůní, kterým se zde opravdu nedá vyhnout. Začalo to už snídaní v hostelu, kdy jsem si prozřetelně řekla ne o anglický typ ( nudný rohlík s nudnou marmeládou and, of course, a cup of tea), ale o pravou egyptskou baštu. A garantuju vám, že nic nenastartuje ospalého hladového cestovatele po ránu tak, jako měkkoučký chleba, nakládané lilky, po kterých se vám spustí okamžitě rýma, protože by svou průrazností zabily i koně, falafel, jehož účinky jsou podobné a tvarohová pomazánka se zeleninkou. Té jsem se zpočátku trochu bála, ale když mě stihne kletba, aspoň vím, po čem. No a nebyla by to kompletní snídaně bez KAFE ( promiň, čaji) s mlékem. Série svodů pokračuje, hned jak vyjdu ze dveří hostelu. Přímo vedle něj je totiž - no ano, je tam lékárna, ale tu navštívím snad až později - božsky vonící pekárna. Tohle na Káhiře miluju, všechny ty "právě-do-pusy-hotové" mňamky, čerstvě vtažené

Bedýnky

Asi je načase, abych se jako správný foodblogger vyjádřila k fenoménu poslední doby, veggie boxům, krásně česky -  bedýnkám. Oč jde: pokud máte občas pocit, že rajčata ze Španělska, která v půli zimy přežvykujete chutnají, jako kdybyste si je koupili v obchodě s plastelínou a ne v zelenině, máte možnost své otrávené žaludky uzdravit zeleninou ČESKOU, sezónní a BIO. Najdete si odběrné místo, zaregistrujete se, a pak si v pravidelných intervalech ( většinou jednou za dva týdny) chodíte pro svou dávku vitaminů ( rozvozy, v zahraničí tak běžné, jsou u nás záležitostí vzácnější než vzácnou).Bedýnku od bedýnky si pak v rámci bonus akcí můžete pochutnat i na vejcích, víně, prostě co se danému farmáři chce přihodit. Plodiny jsou, znovu opakuji sezónní, díkybohu se vrací trend jíst v dané období to, co roste přirozeně a ne někde s šálou ve skleníku. Člověk zmlsaný výdobytky moderní doby se sice může nad bachratými rajčaty, okurkami atd. po estetické stránce ošklíbat, ale ruku na srdce, na chuti

Pořekadla

Když jsem byla malá a trávila léto s babičkou na chalupě v jižních Čechách, vzpomínám si, že v čase oběda jsem pravidelně pobíhala okolo plotny, na které bublaly ve starých litinových hrncích různé dobroty. Samozřejmě, že jsem se při tom babičce pletla pod nohy a sondovala "kdy už to bude". " Dočkej času, jako husa klasu" dostávalo se mi pokaždé značně neuspokojivé odpovědi. Voňavé výpary mě mučily o to víc,oč hladovější jsem po předchozím lítání po venku byla. Někdy v tu dobu jsem proto tak nějak podvědomě začala nesnášet všechna pořekadla, vztahující se k jídlu a stolování všeobecně. "Jez do polosyta, pij do polopita" , další příklad toho, jak stresovat nebohého strávníka. Zkuste si sednout před talíř plný dejme tomu lívanců politých rozpuštěným máslem, povalujících se téměř hříšně ve skořicovém cukru a nenacpat se tak, až se vám dělají boule za ušima a knoflík na kalhotách vzdává svůj marný boj.Kdo nezažil, nepochopí. A co teprve čerstvý kefír, kdy i ne

Co že to prochází žaludkem?:-)

Tak včera se mi to povedlo. Vcelku obyčejný den rázem povýšil na něco mimořádného. Ptáte se, o čem že to mluvím? Místo učení ( ehm..pomlčme) jsem začala vymýšlet, co budu večer vařit. Nakonec jsem zvolila variantu jídla "co dům dal a mrazák vyplivnul" a z vepřové kýty, paprik, česneku, rajčatové passaty a koření udělala rádoby italskou směs, jako přílohu zvolila rýži. A světe div se - přestože jsem výsledek nesla na stůl s určitými obavami, POPRVÉ jsem měla pocit, že přítel vylíže i pánvičku. Ne, že by mu předtím nechutnalo, jen znáte to, mužské zamručení "hmmm, dobrý" na otázku "Jak ti chutná" není reakce, která by ženské sebevědomí vystřelila na Měsíc. Ale jestli láska skutečně prochází žaludkem, tak včera jí tím jeho prošla slušná porce:-) Mimochodem zkusila jsem upéct Chlebové pečivo od dr. Oetkera. Jsem totiž trochu úchylná na testování sypkých směsí a po minulém úspěchu s perníkem od Vitany mě lákalo vyzkoušet zase něco nového. S těstem ( do kterého

Co kdyby...

Kdybyste věděli, že vám do konce života zbývají už jenom tři dny, co byste v posledních okamžicích své pozemské existence jedli? Užívali si zamilovaných pochoutek k prasknutí podle hesla " není žádná kalorie, kterou bych si neoblíbil/a", nebo se snažili experimentovat? Pokud je pravda, že nás v roce 2012 čeká apokalypsa, je potřeba si zbývající čas dobře rozvrhnout. Jako špatné se jeví rozhodnutí se pod tlakem blížícího se finiše nacpat dokulata, protože hrozí nebezpečí, že váš konec v takovém případě přijde ještě dřív, než uvidíte závěrečné titulky téhle planety ( a kdo by o to chtěl přijít, že). Zajídat stresuplné čekání třeba zmrzlinou zase přináší riziko ochraptění a nebudeme přece vítat přechod do jiné sféry chrchláním. Je to prostě těžká volba a nezbývá, než dát na potřeby našeho těla. Co se mě týče, je to jasné. To, že do dvou let neochutnám třeba ústřice ve mě úzkostné stavy opravdu nevyvolává a nechám ta zvířátka, aby si užila zbytek svých slizkých životů po svém,

Filmové chutě aneb kdo je Julia Childová

Tak jsem počtvrté dokoukala film Julie and Julia a myslím, že nebude trvat dlouho a pustím si ho znovu. Je až neuvěřitelné,jak moc mě vždycky dostane do pohody - z minuty na minutu mám chuť vytáhnout hrnce a všechny kuchařky, co mám doma a pustit se do experimentování. Přiznávám se, že jsem možná ostuda ostudná, ale až donedávna jsem vůbec netušila, kdo taková Julia Childová je, respektive kým byla ( zemřela v roce 2004 ve věku 91 let - a pak že jídlo škodí zdraví:-)). Zato teď o pořízení její Francouzské kuchařky vážně uvažuju, přestože recepty, tedy minimálně ty ukázané ve filmu, rozhodně nepatří do kategorie nenáročných minutek. Taková ale francouzská kuchyně je, plná bohatých chutí, pomalého vaření a hlavně neošizených a čerstvých surovin. Kdo je zastáncem dnes tak moderního "slowfoodu", určitě si tady najde to svoje. Samozřejmě vaření téhle kategorie vyžaduje nadšení, dostatek času a v neposlední řadě vám nesmí být líto peněz, které na kvalitní suroviny padnou. Hlavní

Egypt, země chutím zaslíbená

Celým bytem vibruje zvláštně nedočkavá atmosféra. V neděli odlétám na měsíc do Káhiry, což mimo jiné znamená, že moje chuťové pohárky si zase přijdou na své. A taky to bude první příspěvek do nové rubriky "Toulavý hrnec", které, jak pevně doufám, přibude po návratu i domácí "sestřička", o jejímž názvu teprv přemýšlím ( takže kdybyste měli nějaké nápady, ráda přivítám). Co se jídla týče, v zásadě si v Egyptě musíte dát pozor na dvě věci - na obvod svého pasu, který má tendenci se pod množstvím nejrůznějších lahůdek doslova "za babku" nebezpečně zvětšovat a na přehnanou nedůvěru.Našim českým, zmlsaným střevním bakteriím se náhlá změna jídelníčku příčí,ne všechny suroviny, které se vám dostanou na talíř používáme i doma, tudíž na ně organismus není připravený. Případná počáteční "kletba faraonů" je proto většinou důsledkem přizpůsobování se těla novému prostředí a není nutné hned panikařit, jen na pár dní zvolněte, nahoďte klidový režim a hlavně n

Ta chvíle

Přiznávám se bez mučení - v mém bytě je jedna místnost, kde mám teritoriální sklony a tou je kuchyň. Ač jindy člověk vcelku mírumilovný, ve chvíli, kdy někdo začne sahat na moje vařečky, hrnce a odměrky, vidím rudě. Tak jako muži leští s láskou kapoty svých aut a plechovým miláčkům dávají možná i nemožná jména, mě zase dokáže přivést do tranzu správně tvarovaná naběračka nebo těžký litinový hrnec, ve kterém se dají připravovat ta nejúžasnější jídla s minimem námahy. Jsem kuchařka v cviku, nadšená amatérka dalo by se říct. Z toho plyne, že ne ke každému jídlu, které se rozhodnu uvařit vede krátká a bezbolestná cesta. Častěji, než by mi bylo milé jsem si průpovídku "za stálého míchání vléváme do záchodové mísy" vyzkoušela v praxi a moje kuchyň nezřídka slýchává slova, za která by se nemusel stydět ani otrlý dlaždič. Nic z toho mě ale nemůže odradit od nových a nových experimentů. Vždyť opakování dělá mistra a nic ( no dobře, skoro nic) se nevyrovná pocitu, když z trouby vytahu