pozadí blogu

pátek 12. listopadu 2010

Číňan, ten dobrý tofu má...

Občas se člověk nachomýtne k něčemu, k čemu by se za normálních okolností neměl moc šancí dostat a má tak možnost porovnávat. Mně se to stalo před pár dny, kdy jsme se s partičkou lidí z hostelu rozhodli vyrazit na večeři na místo, které bych v Káhiře upřímně ani nehledala - do China Townu, egyptské čínské čtvrti.
Náhodou byl v naší skupince i Číňan, takže jazyková bariéra nehrozila a my mohli směle ochutnat všechno, po čem naše lákavě vypadajícím jídelním lístkem nabuzené chuťové pohárky prahly. A že toho nebylo málo. Nakonec, po nesnesitelném rozhodování, si každý vybral dva chody s tím, že všechno dáme doprostřed stolu, pro tzv. sharing, sdílení, každý ať si bere, co chce.
Nutno podotknout, že čínská komunita je, podobně jako v jiných světových velkoměstech, poměrně uzavřená a nedívali se po nás zrovna nejpřátelštěji ( což se nezměnilo ani po zaplacení, dýška nevyjímaje). Ale musí se jim nechat, že vaří skvěle, s tím, co se u nás vydává za " čínu" se to vůbec nedá srovnávat ( asi je to dané i tím, že většina české "číny" pochází od Vietnamců).
Ať už vezmu naprosto nepravděpodobně úžasný zelený čaj, který se v malých kalíšcích servíruje ke každému jídlu zdarma, všechny ty malé mističky, hůlky, rozpálený wok a hbitě se otáčejícího kuchaře, byl to nezapomenutelný zážitek. Dali jsme si všechno možné, od nudlí s hovězím masem přes kuřecí sezamové kousky, tofu ve speciální tmavé omáčce, po špenát s česnekem, fazolky...no byla toho spousta a nakonec jsme si nechali zbytky zabalit, protože to se prostě nedalo ujíst všechno. ( Nakonec všechno, co zbylo snědl kamarád a mazaně se při tom maskoval rozhovorem o charitě v Anglii, takže jsme si v zápalu vášnivé debaty ani nestihli všimnout, že krabice je prázdná:-)))
Stálo to prostě za to, a abyste z toho taky něco měli, fotky budou následovat hned vzápětí.

pátek 5. listopadu 2010

Cítím vůně všelijaké, jejichž účinek slintací reflex spouští:-)))

Tak jsem zase po delší době v Káhiře, což znamená, ( krom toho, že se ohřeju) nový příval chutí a vůní, kterým se zde opravdu nedá vyhnout. Začalo to už snídaní v hostelu, kdy jsem si prozřetelně řekla ne o anglický typ ( nudný rohlík s nudnou marmeládou and, of course, a cup of tea), ale o pravou egyptskou baštu. A garantuju vám, že nic nenastartuje ospalého hladového cestovatele po ránu tak, jako měkkoučký chleba, nakládané lilky, po kterých se vám spustí okamžitě rýma, protože by svou průrazností zabily i koně, falafel, jehož účinky jsou podobné a tvarohová pomazánka se zeleninkou. Té jsem se zpočátku trochu bála, ale když mě stihne kletba, aspoň vím, po čem. No a nebyla by to kompletní snídaně bez KAFE ( promiň, čaji) s mlékem.
Série svodů pokračuje, hned jak vyjdu ze dveří hostelu. Přímo vedle něj je totiž - no ano, je tam lékárna, ale tu navštívím snad až později - božsky vonící pekárna. Tohle na Káhiře miluju, všechny ty "právě-do-pusy-hotové" mňamky, čerstvě vtažené z pece či trouby. Jdu dál, tu zahlédnu stánek s ovocem a zeleninou, tu se na jehlici otáčející maso... Ano, spojnice Mustafa Kamal Square a Talaat Harb Square je rájem pro jedlíky ( a závisláky na botách).
O tom, že běžné jídlo na večeři je tu směšně levné, jsem se už zmínila v jednom ze svých minulých příspěvků http://nebevpuse.blogspot.com/2010/03/egypt-zeme-chutim-zaslibena.html a pořád si na svém trvám, ceny jídel, jako je košarí ( čočka, těstoviny, cibulka, koření, omáčka), kebab atd. se - alespoň v mém oblíbeném podniku Felfela - nezměnily. Ostatní prozkoumám v následujících dnech kdy se já a můj foťák vypravíme nasávat nosem i čočkou objektivu:-))
Salaam!!

pátek 29. října 2010

Bedýnky

Asi je načase, abych se jako správný foodblogger vyjádřila k fenoménu poslední doby, veggie boxům, krásně česky -  bedýnkám. Oč jde: pokud máte občas pocit, že rajčata ze Španělska, která v půli zimy přežvykujete chutnají, jako kdybyste si je koupili v obchodě s plastelínou a ne v zelenině, máte možnost své otrávené žaludky uzdravit zeleninou ČESKOU, sezónní a BIO. Najdete si odběrné místo, zaregistrujete se, a pak si v pravidelných intervalech ( většinou jednou za dva týdny) chodíte pro svou dávku vitaminů ( rozvozy, v zahraničí tak běžné, jsou u nás záležitostí vzácnější než vzácnou).Bedýnku od bedýnky si pak v rámci bonus akcí můžete pochutnat i na vejcích, víně, prostě co se danému farmáři chce přihodit. Plodiny jsou, znovu opakuji sezónní, díkybohu se vrací trend jíst v dané období to, co roste přirozeně a ne někde s šálou ve skleníku. Člověk zmlsaný výdobytky moderní doby se sice může nad bachratými rajčaty, okurkami atd. po estetické stránce ošklíbat, ale ruku na srdce, na chuti je rozdíl setsakra znát.
Sama jsem si to nedovedla moc dobře představit, říkala jsem si, co mají všichni s tím českým česnekem, v každém druhém článku jsem četla hudrání na jeho čínského a v supermarketech běžně dostupného kolegu, který je prý slabý a chuťově nevýrazný. Náhodou jsem od známé několik paliček pravého českého bio česneku dostala na ochutnání a vesele ho do jídla nasekala tolik, jak jsem byla zvyklá. Rozdíl v chuti a "průraznosti" teď už chápu navždy a na čínský česnek nadávám svorně taky. Český česnek byl takový aromatický zásah, že kocour přežil jen díky zběsilému úprku do nejzazší části bytu a s přítelem jsem se týden nelíbala.Vůbec nám to ale nevadilo, protože jsme si oba, blaženě chroupaje, pochutnávali na česnekových topinkách, jaké si pamatujeme z dětství.
Určitou nevýhodou veggie boxů může být jejich cena . Přecejen za kvalitu se platí a co občas zaregistruji, nejčastější reakce lidí je, že je to " strašně drahý a beztak je to jen reklamní tah a bůhví, co do toho tajně strkají". Snad lidi časem pochopí, že farmáři do toho "strkají" jen svůj čas a chuť naučit zase běžného spotřebitele vážit si čistých a plných chutí. Já sama jsem s bedýnkováním na začátku, takže zkušenosti budu přidávat postupně, včetně fotodokumentace:-)

středa 25. srpna 2010

Pořekadla

Když jsem byla malá a trávila léto s babičkou na chalupě v jižních Čechách, vzpomínám si, že v čase oběda jsem pravidelně pobíhala okolo plotny, na které bublaly ve starých litinových hrncích různé dobroty. Samozřejmě, že jsem se při tom babičce pletla pod nohy a sondovala "kdy už to bude". " Dočkej času, jako husa klasu" dostávalo se mi pokaždé značně neuspokojivé odpovědi. Voňavé výpary mě mučily o to víc,oč hladovější jsem po předchozím lítání po venku byla. Někdy v tu dobu jsem proto tak nějak podvědomě začala nesnášet všechna pořekadla, vztahující se k jídlu a stolování všeobecně. "Jez do polosyta, pij do polopita" , další příklad toho, jak stresovat nebohého strávníka. Zkuste si sednout před talíř plný dejme tomu lívanců politých rozpuštěným máslem, povalujících se téměř hříšně ve skořicovém cukru a nenacpat se tak, až se vám dělají boule za ušima a knoflík na kalhotách vzdává svůj marný boj.Kdo nezažil, nepochopí. A co teprve čerstvý kefír, kdy i nejvetší rádoby dospělák akceptuje, že mu takzvaně "teče mlíko po bradě".
Hladová pořekadla vymysleli určitě dietáři. Chápu, že dřív nebo později se žravé orgie někde musí projevit, na druhou stranu, najím -li se do polosyta, logicky se dřív nebo později ( v mém případě spíš dřív) půjdu dojíst. Takže nejlepší rada je, jíst prostě s Mírou. A když nemáte doma Míru, ale třeba Roberta, Petra nebo Honzu, tak se v  klidu nadlábněte dosyta. Určitě vás budou mít rádi i tak:-)

pondělí 10. května 2010

Co že to prochází žaludkem?:-)

Tak včera se mi to povedlo. Vcelku obyčejný den rázem povýšil na něco mimořádného. Ptáte se, o čem že to mluvím? Místo učení ( ehm..pomlčme) jsem začala vymýšlet, co budu večer vařit. Nakonec jsem zvolila variantu jídla "co dům dal a mrazák vyplivnul" a z vepřové kýty, paprik, česneku, rajčatové passaty a koření udělala rádoby italskou směs, jako přílohu zvolila rýži. A světe div se - přestože jsem výsledek nesla na stůl s určitými obavami, POPRVÉ jsem měla pocit, že přítel vylíže i pánvičku. Ne, že by mu předtím nechutnalo, jen znáte to, mužské zamručení "hmmm, dobrý" na otázku "Jak ti chutná" není reakce, která by ženské sebevědomí vystřelila na Měsíc. Ale jestli láska skutečně prochází žaludkem, tak včera jí tím jeho prošla slušná porce:-)
Mimochodem zkusila jsem upéct Chlebové pečivo od dr. Oetkera. Jsem totiž trochu úchylná na testování sypkých směsí a po minulém úspěchu s perníkem od Vitany mě lákalo vyzkoušet zase něco nového. S těstem ( do kterého přidáváte jen olej a vodu) se pracovalo krásně a jedno balení vyšlo na 12 malých houstiček " dvojhubek". Doporučuju do směsi zapracovat semínka, oříšky, nebo jí třeba něčím naplnit podle vlastní chuti. Já měla doma jen vlašské ořechy, ale výsledku to hned dodalo nový, voňavější a chutnější rozměr. Celkový verdikt, když vezmu přípravu, pravdivost návodu, variabilitu a chuť je 75%.

čtvrtek 6. května 2010

Co kdyby...

Kdybyste věděli, že vám do konce života zbývají už jenom tři dny, co byste v posledních okamžicích své pozemské existence jedli? Užívali si zamilovaných pochoutek k prasknutí podle hesla " není žádná kalorie, kterou bych si neoblíbil/a", nebo se snažili experimentovat?
Pokud je pravda, že nás v roce 2012 čeká apokalypsa, je potřeba si zbývající čas dobře rozvrhnout. Jako špatné se jeví rozhodnutí se pod tlakem blížícího se finiše nacpat dokulata, protože hrozí nebezpečí, že váš konec v takovém případě přijde ještě dřív, než uvidíte závěrečné titulky téhle planety ( a kdo by o to chtěl přijít, že). Zajídat stresuplné čekání třeba zmrzlinou zase přináší riziko ochraptění a nebudeme přece vítat přechod do jiné sféry chrchláním. Je to prostě těžká volba a nezbývá, než dát na potřeby našeho těla.
Co se mě týče, je to jasné. To, že do dvou let neochutnám třeba ústřice ve mě úzkostné stavy opravdu nevyvolává a nechám ta zvířátka, aby si užila zbytek svých slizkých životů po svém, bez toho, abych je paralyzovala citronem a vsrkávala jejich ochromená tělíčka. Na druhou stranu se v oněch posledních třech dnech, po předchozím dvouletém vyřazování různých favoritů mého jídelníčku, kterých vskutku není málo, budu šťastně futrovat třeba svíčkovou, gyrosem i "obyčejným" chlebem s máslem, až budu mít boule za ušima. A až přijde onen osudový okamžik a já uvidím na obloze meteorit, zanechávající za sebou žhavou stopu budoucí zkázy, statečně se mu postavím se lžící v ruce. A ta lžíce bude umazaná od maminčiny bramboračky.

pondělí 29. března 2010

Filmové chutě aneb kdo je Julia Childová

Tak jsem počtvrté dokoukala film Julie and Julia a myslím, že nebude trvat dlouho a pustím si ho znovu. Je až neuvěřitelné,jak moc mě vždycky dostane do pohody - z minuty na minutu mám chuť vytáhnout hrnce a všechny kuchařky, co mám doma a pustit se do experimentování.
Přiznávám se, že jsem možná ostuda ostudná, ale až donedávna jsem vůbec netušila, kdo taková Julia Childová je, respektive kým byla ( zemřela v roce 2004 ve věku 91 let - a pak že jídlo škodí zdraví:-)). Zato teď o pořízení její Francouzské kuchařky vážně uvažuju, přestože recepty, tedy minimálně ty ukázané ve filmu, rozhodně nepatří do kategorie nenáročných minutek.
Taková ale francouzská kuchyně je, plná bohatých chutí, pomalého vaření a hlavně neošizených a čerstvých surovin. Kdo je zastáncem dnes tak moderního "slowfoodu", určitě si tady najde to svoje. Samozřejmě vaření téhle kategorie vyžaduje nadšení, dostatek času a v neposlední řadě vám nesmí být líto peněz, které na kvalitní suroviny padnou. Hlavní pravidlo, a to znovu a hlasitě zdůrazňuji, je NEŠIDIT. Ve filmu je kouzelná pasáž, kdy se hrdinka rozplývá nad kvalitami másla a v tom jí musím dát stoprocentně zapravdu. Vážně by cibulka osmahnutá na másle voněla jako ta připravená na margarínu nejasného původu, barvy i chuti? Ani nápad. A tak je to se vším, proč byste měli šidit svoje jazyky a těla a mít z několika hodinového vaření poloviční zážitek?

P.S. Do Egypta jedu ( o důvodech se tu netřeba rozepisovat) až na podzim, takže si zatím připravujte a trénujte svoje jazýčky. A taky nás čekají Velikonoce, kdy se chystám vařit, péct a zkoumat,co všechno se dá z jarních dobrot ukuchtit:-)Chudák piškotový beránek zase přijde o hlavu - ó, já sadista..

pondělí 22. března 2010

Egypt, země chutím zaslíbená

Celým bytem vibruje zvláštně nedočkavá atmosféra. V neděli odlétám na měsíc do Káhiry, což mimo jiné znamená, že moje chuťové pohárky si zase přijdou na své. A taky to bude první příspěvek do nové rubriky "Toulavý hrnec", které, jak pevně doufám, přibude po návratu i domácí "sestřička", o jejímž názvu teprv přemýšlím ( takže kdybyste měli nějaké nápady, ráda přivítám).

Co se jídla týče, v zásadě si v Egyptě musíte dát pozor na dvě věci - na obvod svého pasu, který má tendenci se pod množstvím nejrůznějších lahůdek doslova "za babku" nebezpečně zvětšovat a na přehnanou nedůvěru.Našim českým, zmlsaným střevním bakteriím se náhlá změna jídelníčku příčí,ne všechny suroviny, které se vám dostanou na talíř používáme i doma, tudíž na ně organismus není připravený. Případná počáteční "kletba faraonů" je proto většinou důsledkem přizpůsobování se těla novému prostředí a není nutné hned panikařit, jen na pár dní zvolněte, nahoďte klidový režim a hlavně nezapomeňte pít ( NIKDY nepijte vodu z kohoutku, pokud není převařená).
V Káhiře se dá vyžít na naše poměry neskutečně lacino a platí to i o jídle - chutnou večeři, kterou stěží zdolávají dva pořídíte v přepočtu i za 10 korun.Zatímco v Praze si lidé stěžují na minimum možností koupit lokální a čerstvou zeleninu, v Egyptě za tři koruny pořídíte (opravdu si nevymýšlím, ozkoušeno mým německým kamarádem) igelitku rajčat, igelitku paprik a tři chleby, přičemž všechno je místní, vypěstované na přilehlých políčkách a chleba je právě upečený.
Je to dané tím, že Egypťané sklízejí svou úrodu několikrát ročně, od zeleniny po datle, fíky atp., takže nemají potřebu tyhle věci dovážet.

Při svých minulých návštěvách ( Egypt je totiž moje srdeční země) jsem měla možnost ochutnat nejrůznější speciality z oblasti jídla i pití ( i když egyptská "Cola", do které se na dno láhve přidává pro chuť moucha mě ještě čeká). Pokusím se v průběhu dubna přenést všechny ty chutě a vůně "na papír", abyste mohli alespoň virtuálně mlsat se mnou:-)

neděle 21. března 2010

Ta chvíle

Přiznávám se bez mučení - v mém bytě je jedna místnost, kde mám teritoriální sklony a tou je kuchyň. Ač jindy člověk vcelku mírumilovný, ve chvíli, kdy někdo začne sahat na moje vařečky, hrnce a odměrky, vidím rudě. Tak jako muži leští s láskou kapoty svých aut a plechovým miláčkům dávají možná i nemožná jména, mě zase dokáže přivést do tranzu správně tvarovaná naběračka nebo těžký litinový hrnec, ve kterém se dají připravovat ta nejúžasnější jídla s minimem námahy.
Jsem kuchařka v cviku, nadšená amatérka dalo by se říct. Z toho plyne, že ne ke každému jídlu, které se rozhodnu uvařit vede krátká a bezbolestná cesta. Častěji, než by mi bylo milé jsem si průpovídku "za stálého míchání vléváme do záchodové mísy" vyzkoušela v praxi a moje kuchyň nezřídka slýchává slova, za která by se nemusel stydět ani otrlý dlaždič. Nic z toho mě ale nemůže odradit od nových a nových experimentů. Vždyť opakování dělá mistra a nic ( no dobře, skoro nic) se nevyrovná pocitu, když z trouby vytahuju jídlo, které vypadá přesně jak by vypadat mělo a chutná tak, že na ty hodiny a hodiny zkoušení, míchání a nadávání zapomenu jako mávnutím.
Propadla jsem kouzlu kulinaření.A taky cestování a objevování. Pro ty z vás, kteří jsou na tom stejně jako já a nebo teprve pociťují "první příznaky" je tenhle blog. Vždyť co může být lepší než ochutnávat všechny chutě světa - na cestách i ve vlastní kuchyni. Takže vítejte a nezapomeňte - život je krátký a kalorií na ochutnání hodně:-)